Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 3 > Matěj Matela: Poslední americký liberál staré školy

Matěj Matela

Poslední americký liberál staré školy

V povědomí většiny Američanů zůstává jako ten, koho v prezidentských volbách roku 1984 porazil Ronald Reagan. Politický odkaz Waltera Mondalea, který zemřel 19. dubna 2021 v Minneapolisu, si však takto zjednodušující a do značné míry degradující shrnutí rozhodně nezasluhuje, ba naopak – stopa, kterou tento státník v politickém životě Spojených států zanechal, je mnohem výraznější. V dnešní době, kdy se úpadek politické kultury rok od roku stupňuje, o to více.

Po celý svůj život byl neodmyslitelně spjat s Minnesotou. Zde se počátkem roku 1928 narodil do rodiny metodistického pastora, na University od Minnesota vystudoval politologii a práva. Jeho světonázor tak od dětství formovalo silně liberální klima, jež je pro „Stát severní hvězdy“ erbovním znamením dodnes (podíl na tomto fenoménu nese i vysoké procento obyvatel se skandinávskými kořeny, z Norska ostatně pocházel i Mondaleův dědeček). Od raného mládí pak přispíval do rodinného rozpočtu roznášením novin či prací v konzervárně, což ještě prohloubilo jeho vrozené sociální cítění. S jasným cílem angažovat se ve prospěch potřebných vstoupil za studií do Minnesotské demokratické zemědělské strany práce, odnože celostátní Demokratické strany. Roku 1955 se po několikaměsíční známosti oženil, rok nato si otevřel soukromou praxi.

Po velkolepém obhájení mandátu guvernéra Orvillea Freemana roku 1958, na jehož kampani se Mondale aktivně podílel, začala politická kariéra mladého právníka prudce stoupat. O dvě léta později se stal provizorním nejvyšším státním prokurátorem. Tuto funkci, v níž si coby důsledný zastánce občanských a spotřebitelských práv vysloužil přiléhavou přezdívku people‘s lawyer (právník lidu), roku 1962 s přehledem obhájil.

Když si prezident Lyndon Johnson do voleb roku 1964 vybral jako kandidáta na viceprezidenta minnesotského senátora Huberta Humphreyho, nastoupil Mondale na jeho místo. Nový mandát vnímal zodpovědně i proto, že pro něj Humphrey představoval politický vzor. Na práci svého mentora tak v mnoha ohledech navázal, ať už prosazováním rovných práv či řešením problematiky dostupnosti bydlení – přelomový Zákon o spravedlivém bydlení (Fair Housing Act), který zakázal jakékoliv formy diskriminace při poskytování střechy nad hlavou, byl vytvořen a prosazen zejména Mondaleovou zásluhou.

Po atentátu na Boba Kennedyho v červnu 1968 se Demokratická strana ocitla v chaotické situaci. Z ní přirozeně těžili republikáni, jejichž kandidát Richard Nixon zasedl roku 1969 v oválné pracovně. Avšak poté, co musel kvůli aféře Watergate na post prezidenta rezignovat a oblibu si nezískal ani jeho nástupce Gerald Ford, rozhodl se Mondale využít nálady společnosti, která se tentokrát obrátila proti republikánům, a získat demokratickou nominaci v primárkách. Do volebního klání sice strana nakonec vyslala guvernéra Georgie Jimmyho Cartera, ten však Mondaleovi nabídl viceprezidentství. V listopadu 1976 duo Carter–Mondale o 57 volitelských hlasů zvítězilo.

Coby mnohem ostřílenější politik nicméně Mondale nehodlal zůstat v pozadí, rozhodl se povýšit svůj úřad na plnohodnotného prezidentova partnera s rozsáhlými pravomocemi a v mnoha ohledech nezávislým rozhodovacím mandátem. Carter návrh přijal (s nelibostí jej nesli jižanští, tj. konzervativní Carterovi poradci, kteří se neztotožňovali se zásahy liberálního Mondalea do administrativy). Až za Mondalea se tak funkce viceprezidenta stala skutečně smysluplnou, právě on ji přeměnil na dynamickou, hybnou a v mnoha směrech autonomní politickou sílu. „Každého viceprezidenta v americké historii můžete rozdělit do dvou kategorií: před Walterem Mondalem a po Walteru Mondaleovi,“ řekl kdysi Al Gore.

Když v dalších volbách roku 1980 vystřídala demokraty v Bílém domě Reaganova administrativa, měli demokraté necelé čtyři roky na výběr kandidáta, jenž by republikány porazil. Tentokrát se již Mondaleovi vyslání do prezidentského klání vydařilo. Distingovanou a čestnou kampaň korunoval tím, že si jako první v historii vybral za kandidáta na viceprezidenta ženu, newyorskou kongresmanku Geraldine Ferraro. Reaganovu auru se jim ale překonat nepodařilo, porážka, kterou dvojice utrpěla, byla drtivá. Mondale prohrál ve všech státech kromě hlavního města a rodné Minnesoty, která tak opět prokázala, jak pevně stojí na straně demokratů (tento trend nebyl v prezidentských volbách přerušen dodnes).

Mondaleův neúspěch zdaleka nezpůsobily výhradně chyby z dob Carterova prezidentství či údajná neschopnost jasně formulovat myšlenky, jak se to snažili prezentovat republikáni, ale do značné míry jeho odmítnutí přizpůsobit se požadavkům mediálního věku. Mondale, který měl stylem vystupování i názory blíže ke staré gardě demokratů rooseveltovského střihu, pohrdal moderním způsobem vedení kampaní. Televizi vnímal jako platformu, jež je pro řešení vážných politických témat příliš povrchní, a využíval raději tisk – na rozdíl právě od Reagana, který se coby bývalý herec cítil před kamerami mnohem přirozeněji. „Stoický Nor prostě tak dobře neprodával,“ posteskl si Mondaleův tiskový mluvčí Joe Lockhart. Výsledek voleb roku 1984 tak v podstatě znamenal symbolický konec starého stylu politiky, jenž byl nahrazen přístupem oslavujícím dravost a showmanství, a to na obou stranách amerického politického spektra.

Do ducha horečné doby, od 60. let plné protestů a dychtivosti po rychlých řešeních, klidný a zdánlivě nudný Mondale, věřící v sílu legislativního procesu a reforem, skutečně nezapadal. Stejně tak se v řadách voličů stále méně dostávalo sluchu jeho odmítání tradičního amerického důrazu na osobní zájmy a drsného individualismu. Filozofie sdílené zodpovědnosti, pomoc potřebným, odpor vůči diskriminaci, přímé jednání, slušnost a usilovná práce, to byl Walter Mondale. Jeho převzetí senátorské kampaně 2002 po Paulu Wellstoneovi, jenž tragicky zemřel jedenáct dní před volbami, pak bylo nejen Mondaleovým posledním aktivním zapojením se do politiky (souboj o dvě procenta prohrál), ale především ryze lidským gestem – jedním z mnoha, která Mondaleův dlouhý život provázely.

Walter Mondale patřil k těm nemnoha politikům, jež lze označit za skutečné morální vzory. Když v posledních létech tito matadoři staré školy odcházejí na věčnost, prázdné místo po nich působí o to smutněji a výstražněji.

Matěj Matela (1992) je absolvent balkanistiky na FF UK v Praze, zabývá se historií americké Demokratické strany a politickými vztahy mezi Balkánem a USA.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.