Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 3 > Markéta Pilátová: Šejdíř a dáma z obrazu

Markéta Pilátová

Šejdíř a dáma z obrazu

Zahlédla jsem tu ženu z obrazu. V kavárně. V Lipsku. V kavárně Tunichtgut. V kavárně Šejdíř. Seděla na vysoké stoličce a něco říkala mladíkovi vedle. Byla to ona. A nemohla to být ona. Ta žena na obraze v mé kuchyni, v horské, moravské, kdysi německé vesnici vzdálené den jízdy vlakem, musí být dávno mrtvá. Přece je to ale ona. Nemůžu se plést, protože se na ni dívám už nejmíň šedesát let. Ten obraz má nevyčíslitelnou cenu. To znamená žádnou. Protože ho nemůžu prodat. Můžu se kochat jeho krásou. Není to dost?

Otec byl namol, když obraz dovlekl ke mně domů. Dům byl tenkrát ještě rozestavěný a otec se opíral o neomítnutou zeď v jídelně a vybaloval obraz z voskovaného papíru převázaného vetchým červeným provázkem.

„To je pro tebe, abys neřekla, že jsem ti nikdy nic nedal,“ řekl, sesunul se na zem a usnul.

Vybalila jsem opatrně obraz. Mladá prostovlasá dívka s modrýma očima a porcelánovou pletí se opírá o stůl a tváří se přesně tak jako dívka, která se právě opírá o barový pult.

Když se otec probudil, zeptala jsem se: „Kdes ten obraz vzal?“

„Do toho ti nic není. Ber, nebo nech tak.“

Vstal a pak jsem ho několik dalších let neviděla.

Pověsila jsem obraz vedle jídelního stolu. Zabíral celou stěnu a nehodil se sem. Byl to obraz do zámecké komnaty, ne do jídelny v domě na úpatí hor. A přesto jsem ho už nikdy nechtěla nikomu prodat. Hra barev a stínů, jemný věčný úsměv té dívky, který jako by mi prosvětloval každé ráno, když jsem seděla u kávy a četla noviny. Byl to bezesporu vzácný obraz. Podle šatů, které měla dívka na sobě, možná konec šestnáctého století. Byl podepsaný jen neznatelnou vlnovkou s tečkou na konci. Neodvažovala jsem se nechat nějakého znalce určit, o jakého malíře by se mohlo jednat nebo jakou má obraz cenu. Pustila jsem se do pátrání sama. Tušila jsem, odkud pochází. Otec byl kšeftař, šejdíř, znalec starožitností a za války si k němu hodně Židů poschovávalo majetek. Už jednou dotáhl proutěný koš plný jemného porcelánu a stříbrných příborů – a já se na nic neptala. Raději jsem se nikdy na nic neptala. Z porcelánu a těmi příbory jsem jedla sama, návštěvám jsem servírovala zákusky na cibuláku. Obraz ale v jídelně visel a tvrdila jsem, že jsem ho zdědila, což byla pravda. Až do chvíle, kdy otci na pohřeb přišel jeho předválečný dodavatel, svlékl si těžký, moly prožraný kožich, posadil se do jídelny ke kávě a zapálil si cigaretu.

„Kdes to vzala?“ zeptal se.

„Dostala jsem ho od táty,“ odpověděla jsem tiše.

„Víš, že je to kradený?“

„Tuším to.“

„Ještě před válkou ho někdo ukradl z jedné zámecké obrazárny, pak se dostal k židovskýmu překupníkovi a ten ho asi, ještě než vylít komínem, ulil u tvýho táty. Kde ho měl celou tu dobu on, čert ví. A teď máš ten obraz ty, dobrý!“

Smál se, až se za břicho popadal.

„A jakou to má cenu, asi tak…“ hlesla jsem.

„Žádnou. Je to neprodejný. Před válkou to byla velká kauza. A on visí tady v týhle horský prdeli!“

Něco se ve mně zaseklo. Ten obraz byl můj. Jen a jen můj. Co mi je do toho, komu dřív patřil? Kde visel? Kdo ho namaloval? Byl tady se mnou, celá ta léta, patřil mi mnohem víc než cokoli jiného. Ta dívka na obraze mi každý den očima říkala, že to bude dobré, že všechno dobře dopadne. Nikdy bych ji neprodala, nikdy bych jí to nemohla udělat.

A teď sedí přímo přede mnou. Světlo secesních oken dopadá na tvář, kterou vídám každé ráno. Mám ji oslovit? Mám se jí zeptat, jestli kdysi dávno, před několika stoletími neseděla její nějaká genetická příbuzná, její kopie, modelem neznáménu malíři, který se podepisoval vlnovkou? Zavolala by na mě policii? Nebo by zavolali do cvokhausu? Ostatně v tomto městě je dokonce Muzeum psychiatrie. A kdybych ji oslovila, k čemu by to asi tak bylo? I kdyby mě vyslechla? I kdyby mi to objasnila? Pozvala bych ji na kávu?

Káva mi stydne, musím se vrátit na veletrh, kde u malého stánku prodávám pohádkové knihy. Sama je píšu a ilustruju, sama je překládám do cizích jazyků. Sama je prodávám. Sama s nimi jezdím po světě. Sama z nich lidem čtu. Stánek je malý a vypadá jako dutina stromu vystlaná mechem. Sedím uvnitř a čekám. Vždycky je někdo zvědavý a vleze do dutiny za mnou. A já čtu. Ukazuju ilustrace. Čaruju. Před mým miniaturním stánkem stojí vždycky fronta. Vždycky všechno prodám. A pak se procházím labyrintem pasáží, které jsou jako nory a čpí v nich omamné koření dávného handlování. Veletržní stánky před válkami stávaly tady nebo se ukrývaly pod zemí, kde teď sviští vagony metra. Představuju si všechny své předchůdce, v teplých kožiších, schované před deštěm a sněhem v pasážích, jak tiše domlouvají další kšeft a další a další zboží jim proudí rukama, jak mezi nimi povlávají spisovatelé, jejichž jména si dnes nikdo nepamatuje a s jejichž knihami dnes handlujeme jen my znalci. Když veletrh skončí, ještě pár dní se potloukám tímhle městem, které se nevzdalo a schovávalo před Hitlerem i Stalinem svoji pravou excentrickou tvář pod závojem popílku z dolů. A vždycky pak odjedu do dalšího města. Na další veletrh. Když už nemám co prodávat, vracím se domů. Do hor. A celou zimu, tak jako jiné ženy pletou a háčkují, spřádám nit svých příběhů a obrázků.

„Sama vypadáš jako nějaká pohádková bytost,“ řekl mi jednou jeden muž a já se zasmála. Bylo jasné, že pohádkové bytosti se nevdávají a stejně jako všem i jemu vadilo, že ho do své pohádkové říše neberu s sebou. A taky hledám. V každém městě, v každé zemi nachodím – nohama zvyklýma na horské strmé stráně – kilometry a kilometry po vycíděných parketách muzeí. Hledám tu dívku. Je tak krásná, že jistě nestála modelem jenom jednou. Toho malíře jsem dávno našla, vím, kdo to je. Otec se nakonec upil a odkázal mi celý svůj krámek na náměstí malého města pod horami. Krámek plný starožitností. A odřený sešit plný mastných fleků, kde měl sepsané všechny kontakty. Celá síť starého samotářského pavouka pijana. Milovníka umění, peněz a krásy, která se vždycky dá výhodně prodat. Ze sešitu – a poté, co jsem začala dávat vetchou síť dohromady – jsem pochopila, kdo otec vlastně byl. Našla jsem ho v sešitě a v adresách, které jsem postupně všechny objela. Sedávala jsem v domech lidí, kteří už nežili, ale žili jejich děti nebo příbuzní, kteří po nich převzali tohle zvláštní řemeslo. Mluvili jsme stejným jazykem a brali do rukou staré krásné věci s úctou a vášní, s chutí je prodat nebo naopak získat. Handl je jako koření, koření života, které ho prodlužuje a podbarvuje, sytí. Dává mu šťávu, v níž nejde o zisk, ale jisté hromadění něčeho, čemu ostatní nerozumějí. Něčeho pro vyvolené, kteří penězi dokáží vyřknout ortel nad dávnou zručností, kteří ji uchovají, předají dál. Tohle řemeslo těch, kteří se vždycky dokáží dohodnout. Něco za něco, kus za kus, má dáti, dal. Mluvili jsme vždycky o obrazech, nejvíc o nich, ale pak taky o knihách. Také o nových knihách, i o těch, které je třeba podpořit, nebo naopak zachovat nebo dobře ukrýt. Na veletrhu ke mně vždycky chodili i tihle lidé. Do mého doupěte, do malého stánku, byl to můj způsob. Každý má nějaký. Otec hodně pil a jeho způsob byl postavený na kumpánství salonků zastrčených šantánů, barů a hampejzů. Já jsem se vždycky víc zajímala o knihy než o porcelán, mince, křišťál nebo diamanty, ale on by souhlasil. Nikdy mi řemeslo nepředával, nikdy mě neučil, jak mám pokračovat. Stát se znalkyní. Pavoukem.

Dívka se otočí. Mladík, ke kterému se skláněla, už s ní nesedí. Dívka se mi dívá přímo do očí. Nemá na sobě hnědý kabátek vyšívaný zlatými a purpurovými nitěmi, ani dlouhou sametovou sukni na paty. Je oblečená v šedé mikině s nápisem FUCK, úzkých džínách a na nohou má zašpiněné tenisky. Dívá se přímo na mě, v kavárně ostatně není moc lidí, takže to nemůže být omyl.

„Mám doma všechny vaše knížky,“ řekne.

„Sbírám je,“ dodá.

„A já mám doma tebe,“ řeknu.

„Dáte si kávu?“ zeptá se.

Markéta Pilátová (1973) je spisovatelka, básnířka, hispanistka, překladatelka a novinářka. Vystudovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě UP v Olomouci, kde šest let pracovala jako odborná asistentka. Dva roky působila jako lektorka češtiny na katedře slavistiky ve španělské Granadě, poté odjela na dlouhou dobu do Argentiny a Brazílie, kde vyučovala potomky českých krajanů. Jako novinářka píše především pro týdeník Respekt, v němž také byla nějakou dobu zaměstnána. V současnosti pobývá trvale v ČR. Je autorkou řady románů, povídkových knih, básní a knih pro děti. Z těch nejznámějších uveďme Žluté oči vedou domů (2007), Tsunami blues (2014) nebo S Baťou v džungli (2017). Zatím posledním autorčiným dílem je román Senzibil, který vyšel v roce 2020 v nakladatelství Torst. Markéta Pilátová patří k nejpřekládanějším současným českým spisovatelům.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.