Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 4 > Ann Pettiforová: Nový internacionalismus podmínek práce

Ann Pettiforová

Nový internacionalismus podmínek práce

Mají-li progresivní evropské politické strany dosáhnout jak společenského významu, tak i  volebního úspěchu, je nutná změna paradigmatu: odklon od vazby sociální demokracie na financovanou globalizaci. Pokud je jejich cílem porazit nacionalismus a ukončit cyklus inflací a deflací dluhů na straně jedné a obchodních válek na straně druhé, je nejen nutné, ale i naléhavé ukončit třídní války, které globalizace vyvolává, a vrátit se k domácí a mezinárodní regulaci za podmínek práce a v duchu Johna Maynarda Keynese. To, jak prezident Joe Biden oživuje radikální koncept „plné zaměstnanosti“, je příklad hodný následování.

Krize spojená s koronavirem nasvítila realitu globalizace. Ukázalo se, že světoví lídři nejsou schopni svolat mezinárodní summit, který by šíření pandemie zabránil a spustil spolupráci na vakcíně pro 99 % obyvatel světa. Namísto toho se státní úředníci amerického FED-u, ECB a Bank of England zapojili do rozhodných, expanzivních a mezinárodně koordinovaných akcí – aby v březnu 2020 zachránili 1 procento před dopady vlastního riskování. Když pandemie udeřila, ceny aktiv byly výrazně upraveny a stínový bankovní systém v hodnotě 200 bilionů dolarů opět představoval systémovou hrozbu pro globální ekonomiku.

Jak vysvětil hlavní ekonom britské odborové konfederace TUC: „Globalizace je systém, jenž se rovná internacionalismu za podmínek kapitálu.“ Sociální demokraté by však místo toho měli požadovat nový internacionalismus – takový, který je založený na podmínkách stanovených prací, tedy 99 procenty. Existují nadějné náznaky, že nová Bidenova administrativa to chápe, neboť jak v nedávném projevu řekl sám prezident, jeho administrativa „vybuduje takovou ekonomiku, která odměňuje práci, nejen bohatství“.

Ekonomie nabídky a globalizace bohatství

Ekonomové již po desetiletí úspěšně prosazují ekonomii nabídky, která je založena na třech principech: na deregulaci veřejného statku, tedy peněžního systému, pomocí „neviditelné ruky“ soukromých kapitálových trhů, na nižších daních a na deregulaci trhu práce a dalších trhů a odzbrojení odborů. Důsledky byly předvídatelné: 1 procento využilo deregulaci spolu s veřejnými dotacemi poskytovanými měnovým a daňovým systémem k tomu, aby dosáhlo obrovských kapitálových zisků na soukromých kapitálových trzích, a zároveň pohřbilo domácnosti a firmy v horách dluhů.

Deregulace trhu práce znamenala potlačení či stagnaci mezd, což vedlo ke snížení kupní síly. Současně s tím „úsporná opatření“ zmenšila sociální mzdu – v podobě státních dávek. Klesající příjmy vedly ke zvýšení soukromého zadlužení a snížení daňových příjmů a k nedostatečné spotřebě místně vyráběného zboží a služeb, jelikož pracovníci zjistili, že si vlastní vyráběný produkt nemohou dovolit.

Nedostatečná spotřeba vedla ke vzniku přebytku zboží, výrobků nebo služeb. Stručně řečeno: k nadprodukci na domácích trzích. Odbyt pro toto hromadění nadbytku se našel na zahraničních vývozních trzích. Finanční zisky dosažené na vývozních trzích putovaly k 1 % a společnostem, které ovládají.

Klasickým hospodářským modelem nedostatečné spotřeby a nadvýroby je Německo. S pádem Berlínské zdi vzrostla chudoba a nejistota, a to zejména v důsledku „reforem“ Hartz IV z r. 2003, jež zavedl kancléř Gerhard Schröder. Snížení daní pro lidi s vysokými příjmy a „fanatický odpor vlády k půjčkám“ na veřejné investice přesunuly kupní sílu Německa od většiny k bohatým elitám a jejich firmám – jež utrácejí mnohem méně, než vydělávají. Podle knihy Matthewa C. Kleina a Michaela Pettise Trade Wars Are Class Wars (Yale 2020) více než čtvrtina hodnoty vytvořené německými pracovníky a kapitálem před rokem 2008 odešla do zahraničí, většinou k evropským sousedům Německa. Německé firmy se dokázaly vyhnout stagnaci na domácím trhu tím, že prodávaly zákazníkům v jiných zemích a akcionářům přinášely kapitálové zisky. Zisky dramaticky rostly, protože náklady (mzdy) se držely na stejné úrovni a příjmy z vývozu stoupaly v souladu s globálním růstem. Tato nerovnováha mezi prací na straně jedné a bohatstvím na straně druhé přirozeně vedla k politickému napětí a předvídatelně i k vzestupu krajně pravicových stran hlásících se k nacionalismu.

Změna paradigmatu?

Aby bylo možné porazit nacionalismus a s tím ukončit koloběh inflací a deflací dluhů a obchodních válek, je nezbytné ukončit třídní války vyvolané globalizací. To vyžaduje domácí i mezinárodní regulaci a reformy na podporu nového internacionalismu za podmínek práce. K tomu je třeba, aby společnosti oživily keynesiánskou politiku poptávky po pečlivém řízení měnové a finanční soustavy pod veřejnou autoritou a regulací státu, po důstojných příjmech, které by podnítily investice a aktivitu doma, a po vládních zásazích v případě propadu.

Změna paradigmatu založená na keynesiánské poptávkové politice, jež se uplatnila za prezidenta Roosevelta v r. 1933 a v brettonwoodském systému v letech 1945–70, se může znovu objevit nyní za prezidenta Bidena.

V projevu na společném zasedání Kongresu 28. dubna 2021 prezident Biden poznamenal, že „tuto zemi nevybudovala Wall Street. Tuto zemi vybudovala střední třída a střední třídu vybudovaly odbory“. Ve chvíli, kdy zisky amerických podniků jsou nejvyšší za poslední desetiletí a mzdy zaměstnanců nejnižší za posledních 70 let, tak oživil koncept „plné zaměstnanosti“. V kontextu dnešní obscénní míry nerovnosti je plná zaměstnanost radikálním a pro 1 % znepokojivým požadavkem.

„Pokud jde o ekonomiku, kterou budujeme,“ řekl Biden, „pak rostoucí mzdy nejsou její chybou, ale jejím nejvlastnějším rysem. Chceme dosáhnout něčeho, čemu ekonomové říkají plná zaměstnanost. Místo toho, aby pracovníci navzájem soutěžili o pracovní místa, kterých je málo, chceme, aby si zaměstnavatelé konkurovali mezi sebou v tom, jak přilákají pracovníky. [...] To není dobré jen pro jednotlivé pracovníky, ale také to posiluje naši ekonomiku. Když mají američtí pracovníci více peněz na utrácení, profitují z toho americké podniky. Prospěch z toho máme všichni.“

Rizikem však zůstává sebeuspokojení. Poměr politických sil v USA a v Evropě je stále ve prospěch jednoho procenta – jakož i nacionalistického, netolerantního autoritářství, ba dokonce fašismu, který je Polanyiho odpovědí na globalizaci. Chceme-li čelit vzestupu nacionalismu, je nezbytnou změnou paradigmatu nový internacionalismus v podmínkách práce. Potřebujeme politiku, jež podřídí a přemění globalizaci ve skutečný a koordinovaný internacionalismus na bázi spolupráce – a to ve prospěch 99 procent.

Ann Pettiforová je ředitelka výzkumného ústavu politiky v makroekonomice (PRIME) a autorka knihy The Case for the Green New Deal (London 2019).

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.