Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 4 > Ania Skrzypek: Porozumět Labour Party

Ania Skrzypek

Porozumět Labour Party

Poučná kniha a inspirace k odvážnému myšlení

Na příchod tzv. „třetí cesty“ se vzpomíná jako na velké schizma uvnitř sociální demokracie. Na straně jedné byli tací, kteří se po ní vydali cestou k modernizaci a kteří přišli s vlastními národními ekvivalenty – nejčistším příkladem je Neue Mitte v Německu. Na straně druhé byli tací, kteří pokládali třetí cestu za ztělesnění ideologické zrady. Nejhlasitějším z nich byl Lionel Jospin a jeho Parti socialiste. Jak se konflikt mezi těmito dvěma skupinami prohluboval, ocitli se sociální demokraté v paradoxní pozici. Koncem devadesátých let představovali jejich zástupci dosud nebývalou většinu 12 z 15 členů Evropské rady. Jako skupina však byli nad klíčovými problémy své doby nadále hluboce rozděleni. To se ostatně nerozpakovali sami připustit – jak lze vidět na příkladu slavného dopisu Blair-Schröder, který oba lídři zveřejnili jen pár dní před Evropskými volbami roku 1999 a který volal po odlišném přístupu k Evropské unii pod heslem „Evropa: třetí cesta“. Tento dopis zcela zastínil volební manifest, na kterém se předtím shodla Strana evropských socialistů.

Od té doby uplynulo více než dvacet let. Třebaže mnozí nyní hlásají konečný soumrak sociální demokracie, právě existenciální otázka po tom, zda „neměli labouristé pravdu?“, oživuje debaty badatelů a členů think-tanků jako málokterá. Toto schizma trvá i nadále. Mnozí v něm brání legendu, další živí neustále se opakující mýty. O co tedy New Labour ve skutečnosti šlo? Zdá se, že mnoho lidí už o tom nemá tušení. Nejnovější kniha Patricka Diamonda o britské Labour Party je proto zcela povinnou četbou.

Diamond je snad nejlépe znám jako vynikající mladý ředitel oddělení politické strategie v Downing Street 10 (2009–10) anebo jako vlivný spolupředseda think-tanku Policy Net-work, ale jeho kniha především dokládá jeho seriózní a pečlivou akademickou badatelskou práci na Queen Mary University v Londýně. Bohatství v knize shromážděného materiálu – včetně důkladného přehledu nesmírného množství dosavadní literatury k -tématu, rozborů jak původních, tak sekundárních pramenů a působivého množství empirických dat a rozhovorů – jí dodává význam publikace, na níž někteří akademici pracují celý život. Diamonda je tedy potřeba pochválit za odbornou disciplínu. Třebaže je sám předním členem New Labour, píše s etikou nestranného intelektuála.

Ačkoli název knihy staví do popředí poslední čtyři desetiletí, ve skutečnosti odkazuje na tradice mnohem starší, sahající až k hodnocení vlád Clementa Attleeho (1945–50 / 1950–51). Širší kontext umožňuje Diamondovi ukázat vývoj Labour Party, která po dlouhá léta – jen s krátkými intermezzy – zůstávala opoziční stranou. Pochopení toho, co taková pozice znamená jak z hlediska intelektuálního, tak pokud jde o morálku strany, je zásadní pro porozumění sedmdesátým létům a politice Harolda Wilsona, stejně jako těžkým porážkám Labour Party v letech Thatcherové.

Autor tato desetiletí popisuje citacemi z různých disputací a publikací způsobem, díky němuž se čtenář skutečně přenese v čase a vstoupí do zakouřených debatních místností, v nichž se poraženectví a zoufalství dalo krájet. A tato zkušenost nabízí dvě důležitá ponaučení, která si lze z knihy vzít. Prvním je snaha neodsuzovat stranu bez ohledu na kontext, v němž se pohybuje. Ve skutečnosti, tvrdí Diamond, se nic neděje ve vzduchoprázdnu. Druhým ponaučením je nezapomínat na to, že politická strana, která se ocitla mimo moc, se v určitém okamžiku dostává na křižovatku, na které je skutečně nutno volit tak, jak to formulovali zastánci třetí cesty: buď modernizovat, nebo zaniknout.

Diamond zkoumá vznik třetí cesty tím, že spojuje různé návrhy, které se zformulovaly již v osmdesátých letech 20. století. Obrovské množství citovaných dokumentů, přednášek a debat jasně ukazuje, že New Labour je třeba považovat především za výsledek intelektuálního kvasu a generační výměny. To je důležitá připomínka pro ty, kteří o stranických procesech uvažují spíše mechanicky a ještě dnes se soustřeďují na volební strategie a zapomínají na to, že strana musí mít před kampaní věrohodný politický příběh.

Příchod Tonyho Blaira a Gordona Browna nebyl ani náhlý, ani nečekaný – byl to důsledek dlouholetého hledání receptu, který by Labour Party pomohl samu sebe prezentovat jako sílu schopnou vládnout Velké Británii, a také ji změnit. A to je další nesmírně důležitý poznatek: New Labour byla schopna zvítězit proto, že to byla strana, jež působila důvěryhodně a hospodářsky kompetentně, která na pozadí globalizace nabízela bezpečí a naději a která ukázala, že je možné být otevřený světu, a zároveň zůstat hluboce vlastenecký.

Autor se proto zabývá programem New Labour a zkoumá obvinění, že jde o neoliberální formaci. Jako šachista, který se rozhodl hrát partii za obě strany, Diamond vysvětluje, jak scestné toto obvinění je. Hodnotí New Labour jako reakci proti thatcherismu, která musela tvrdě bojovat o vítězství ve volbách na konci devadesátých let a která zdědila rozbitou Británii. Šlo o složitou situaci, která byla o to náročnější, že ke konci století se společnost vyvíjela, trh práce se měnil a měřítka modernizace vyžadovala přístup zcela jiný než se prostě ohlížet za Beveridgem. A přesto, že v pozdějších kapitolách Diamond podává působivý přehled, čeho se Blairově a Brownově vládě podařilo dosáhnout, zároveň přiznává, že tři po sobě jdoucí mandáty New Labour nedokázaly změnit Británii natolik, aby se tak stalo natrvalo.

Diamond dochází k závěru, že labouristé ve Whitehallu měli ve skříni mnohem méně „politických kostlivců“, než by se mohlo z letitých debat zdát. Dochází také k závěru, že rozhodovací procesy nebyly vždy jasné, že politické směry se měnily (např. příznačně v oblasti vzdělávání) a že rozhodnutí ohledně války v Iráku si zřejmě vybírá svou daň dodnes. Ačkoli labouristé v některých ohledech zavedli řešení odvážná – například v projektu decentralizace –, nedokázali zdá se předvídat všechny vedlejší účinky, jež takové procesy přinesou. A nakonec místo toho, aby budovali silnou zemi, sledovali její ještě hlubší rozdělení – za takzvaný Southern Discomfort [regionální, ale i pociťovanou kompetenční slabost popisovanou v takto pojmenovaném cyklu studií – pozn. red.] pak nakonec ve volbách zaplatili.

Diamond se zabývá dědictvím New Labour a vysvětluje Brownovu porážku v roce 2010, jakož i následující roky v čele s Edem Milibandem a Jeremy Corbynem. Zcela zjevně neprojevuje přílišné uznání Edu Milibandovi a obviňuje ho, že New Labour zjednodušoval a populisticky kritizoval. Na pozadí jeho úvah by bylo možné dojít k závěru, že navzdory všemu, co Diamond píše o nástupu labouristů k moci v 90. letech, dokázala strana využít politického rozmachu, v němž mělo nejvíce záležet na vůdcovství a velkých, perspektivních myšlenkách.

Evropského čtenáře možná trochu zklame mizivá analýza vztahu New Labour a Evropy. Diamond nabízí upoutávku v prvních kapitolách, kde se zmiňuje o evropském vlivu v celém modernizačním procesu, který vedl ke vzniku třetí cesty. Velmi málo se však věnuje vztahům New Labour s ostatními evropskými stranami, např. jejímu postavení uvnitř Strany evropských socialistů (i když se Tony Blair v roce 1997 zúčastnil jejího kongresu v Malmö a pronesl jeden z nejpamátnějších projevů v jejích dějinách), nebo prioritám, které New Labour vytvořila v době, kdy Spojené království předsedalo Radě EU v letech 1998 a 2005. Některé nitky, které dávají labouristickému příběhu evropský rozměr, jsou zřetelné – například dopad, který mělo otevření hranic Evropské unie pro pracovníky ze střední a východní Evropy v roce 2004 na trh práce, společnost a skladbu voličů. To je však asi příliš málo, abychom mohli potvrdit Diamondův názor, že Blair byl proevropský jen povrchně. Když sám Diamond říká, že na kontextu záleží, pak zkoumání Blairova projevu v Evropském parlamentu v roce 2005 nevede k úsudku, že by Blairova evropská angažovanost byla pouze povrchní, ale potvrzuje spíše názor zcela opačný.

Čtenář by si také mohl přát více informací o globálním vlivu New Labour, protože Diamond se omezuje jen na vysvětlování těch mezinárodních vztahů, které pomohly New Labour formovat (například vzájemné porozumění mezi Blairem a americkým prezidentem Billem Clintonem). Zdržuje se však popisu dynamiky, kterou měla New Labour s ostatními – dynamiky, která nicméně existovala, pokud lze věřit například vzpomínkám Ricarda Lagose v Chile nebo Helen Clarkové na Novém Zélandu.

Celkově by Diamondova kniha měla být považována za povinnou četbu pro každého, kdo se dnes zabývá debatou o obnově sociální demokracie. Je tomu tak především proto, že ukazuje, jak se přenést přes konflikt kolem New Labour, který živil nejméně dvě generace. Také proto, že kniha inspiruje k odvážnému myšlení a ukazuje, že historická vítězství jsou možná pouze tehdy, když jdou skvělí vůdci ruku v ruce s převratnými myšlenkami. A nakonec proto, že kniha nepřímo odpovídá těm, kdo dnešní sociální demokracii odepisují s poukazem na minulou slávu. Diamondova kniha přispívá k pochopení toho, že aby strana měla budoucnost, musí si ji vytvořit – a to se neděje sentimentálním ohlížením se zpět, ale tím, že se zbavíme ostychu a vyrazíme vpřed.

Patrick Diamond: The British Labour Party in Opposition and Power 1979–2019. Forward March Halted?, London, New York 2021, 422 s.

Vybrané texty byly původně zveřejněny na webu anebo v tištěné verzi časopisu The Progressive Post takto: Role model no more (progressivepost.eu, 1. července 2021); The EU should enlarge to the Western Balkans now, Fixing the ethics of enlargement, A new internationalism on the terms of labour, a Understanding the Labour Party – its history, its choices, and its potential for the future (The Progressive Post #16, jaro/léto 2021, dostupné na https://progressivepost.eu/wp-content/uploads/PP16-all4-1.pdf). Všechny uvedené texty přeložil z anglických originálů David Vichnar.

Ania Skrzypek je ředitelka pro výzkum a vzdělávání Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS).

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.