Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 4 > František Všetička: Další z protiválečné generace

František Všetička

Další z protiválečné generace

Leonhard Frank, který zemřel 18. srpna před šedesáti lety, patří k tvůrcům, kteří se na počátku své umělecké dráhy rozhodovali mezi maŹlířstvím a spisovatelstvím. Převážilo druhé. Frank je ovšem také prozaik, jenž rád ztvárňoval osobní, zejména mladistvé prožitky. Začalo to už v románovém debutu Raubíři (Die Räuberbande, 1914). Líčí v něm skupinu mladých učňů z rodného Würzburku, kteří prožívají své romantické sny a touhy, jež se v době dospívání postupně vytrácejí. Sám Frank se v této próze promítl do postavy Michaela Vierkanta, nadaného malíře. Jde o Frankovu příznačnou postavu – sám se po malířských pokusech v Mnichově stal posléze spisovatelem, ale to, co se v něm nezrealizovalo, ztělesnil v postavě Vierkanta. Příznačnou postavou je Michael rovněž v jiném slova smyslu – v Raubířích tento malíř nakonec spáchá sebevraždu, ale Frankova náklonnost k této figuře je tak velká, že v pozdních letech, konkrétně v Německé novele (Deutsche Novelle) se k ní vrátil, nechal ji ožít, dospět do vyzrálého věku a jako malíře se umělecky prosadit.

Tato proměna mrtvého Vierkanta v živoucí osobnost je dána zvláštním charakterem Raubířů, již jsou sice realistickým románem, ale s výraznými naturalistickými, impresionistickými a expresionistickými prvky, jež v závěru díla naznačují, že neživý hrdina v něm splynul, ztotožnil se se svým živoucím přítelem, jehož Frank označil neurčitým označením Cizinec. Změna tohoto druhu umožnila, aby Vierkant ožil a proslavil se v Německé novele. Zmrtvýchvstalý hrdina se znovu objevil v autorově poslední próze Vlevo, kde je srdce (Links wo das Herz ist, 1952), jež má vysloveně autobiografický ráz. Leonhard Frank v ní plně přejal Vierkantovo jméno.

Německá novela je jedno z pozdních Frankových děl, které napsal ve Spojených státech, kam se uchýlil před nacisty. Předčítal ji nemocnému Thomasi Mannovi, který ji v knize Jak jsem psal Doktora Fausta (Die Entstehung des Doktor Faustus) neobyčejně vysoce ocenil: „Není pochyby, že dílo přejalo leccos z ducha Fausta – nálady i myšlenky, jež ostatně byly právě tak jeho jako moje. Lekal jsem se názvu. Šlo tu o slovo ,německý‘, zajisté. Kdežto však já jsem je umístil ve vysvětlujícím titulu jako věcně zpřesňující přívlastek ke ,skladateli‘, vynesl je on jako trumf v hlavním titulu, ba učinil z něho sám titul. Pochybnosti, pokud jde o vkus a diskrétnost, odmítal, třebaže jinak byl rád, když mu někdo v jednotlivostech radil nebo ho opravoval. Naslouchal jsem s opravdovou úctou jeho tichému, poněkud zajíkavému předčítání. Básnicky nadmíru výstižně podané prostředí starého německého maloměsta (Rothenburgu nad Tauberou); všechny podrobnosti o řemesle, v nichž se bývalý mechanik a zámečnický tovaryš tak dobře vyznal a jimž dovedl dát nimbus specificky ,německý‘; bolestná psychologie v pozadí povídky, totiž rozpor mezi sexem a erótem, a skrytá démonie celého díla – to všechno mě neobyčejně přitahovalo a zůstal jsem obdivovatelem této příliš málo povšimnuté povídky, která je malé mistrovské dílo.“

Thomas Mann považoval Německou novelu za mistrovské dílo, samotnému Frankovi bylo však nejbližší Ochsenfurtské kvarteto (Das Ochsenfurter Männerquartett, 1927), v němž zachytil osudy bývalých raubířů v době jejich dospělosti, když na ně a na jejich rodiny doléhaly poválečná tíseň a nezaměstnanost. Próza má mírně humorný nádech, jenž je spjat se skutečností, že cestu z tísnivé nouze hledají někdejší raubíři ve vystupování pěveckého kvarteta. Cesta se ukáže jako zatarasena, Ochsenfurtské kvarteto vystoupí pouze jednou jedinkrát. Vše se vrací do zbídačelých kolejí. Nejlepší a psychologicky nejprokreslenější složkou románu je milostný příběh, jenž se odehrává mezi mladými, mezi příslušníky další generace.

Autobiografický prvek se objevuje také ve Frankově románě Matylda (Mathilde, 1948). Jde o milostnou prózu, která ve své poslední třetině přerůstá v rozsáhlý válečný obraz. Frank v něm mimo jiné líčí útěk několika německých antifašistů z francouzského internačního tábora v okamžiku, kdy jej od Francouzů přejímá německá armáda. Tuto historii prožil sám autor, který byl Francouzi internován v Bretani, odkud utekl do neokupované části Francie a později přes Španělsko a Portugalsko do Spojených států.

Všechna Frankova díla se odehrávají v Německu, Matylda je v tomto směru výjimkou, příběh této dívky zasadil autor do švýcarského prostředí. Frank švýcarskou realitu dobře znal, ve Švýcarsku prožil celou první světovou válku a před Hitlerovými pochopy utíkal do emigrace znovu přes tuto zemi. Matylda je nejen milostný příběh, je to rovněž obraz života v uzavřených horských kantonech, v neposlední řadě je to také oslava Švýcarska. A vděk za dvojí emigraci.

Leonhard Frank byl nejen romanopisec, ale i novelista. Vedle Německé novely jej proslavila novelová próza Karel a Anna (Karl und Anna, 1926). Frank v ní líčí milostný vztah válečného navrátilce k přítelově ženě. Psychologický charakter tohoto vztahu byl natolik složitý, a zá­roveň přitažlivý, že jej autor rovněž zdramatizoval. Hru uvedlo roku 1929 také pražské Stavovské divadlo, jehož představení recenzoval Julius Fučík. On sám nebyl dramatem příliš nadšen, novelu považoval za daleko významnější. Není tedy divu, že právě jí věnoval podstatnou část svého příspěvku: „Novela Karel a Anna (…) je snad nejkrásnější prozaickou prací, která byla v posledních letech v Německu vytvořena. Je to čisté dílko co do rozměrů a dílo svými hodnotami, svou jazykovou i skladebnou dokonalostí a svou hloubkou, která zasahuje do citů nejtajemnějších, do citů, v nichž tone člověk, jehož prostota nemá dosti slov, aby je kdy vyjádřila.“ (Rudé právo 8. 10. 1929, č. 206)

Novela Karel a Anna se odehrává za první světové války. Před ní a před Hitlerovou zvůlí se Leonhard Frank uchýlil do exilu. Z toho druhého se vrátil roku 1950 do oblíbeného Mnichova, kde i zemřel. Pohřben je na tamním Severním hřbitově (Nordfriedhof, Ungererstrasse 130).

František Všetička (1932) je literární historik a teoretik, žije v Olomouci.

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.