Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Václav Burian: Poznámky (5/2008–6/2011)

Václav Burian: Poznámky (5/2008–6/2011)

Několik poznámek (6/2011)

Mýtus. Všechno je teď mýtus. „Povinné zimní gumy kamionů? Jen mýtus“ (titulek z Deníku.cz). * Útěchy. Před dvaceti, dvaadvaceti lety se dost obecně věřilo, že musí vyrůst jakási nová, komunismem nezkažená generace, načež bude dobře. Byla to ovšem planá útěcha. Planý byl už předpoklad, že generace zkažená reálným socialismem, jak si později říkal sám, je zkažená jaksi mimořádně jinak než generace zkažená třeba náboženskou intolerancí, bachovskou restaurací, desetiletími marných nadějí na zrovnoprávnění Českého království; bylo třeba také pošetile předpokládat, že husákovský režim demoralizoval ďábelsky víc než dejmu tomu takové nicotnosti jako dvě světové války a velká hospodářská krize mezi nimi. K tomu všemu taky bylo třeba domnívat se, že existuje něco jako doby normální, a jen my nešťastníci jsme žili v době nenormální. Jako normální si přitom představujeme spíše krátká období, kdy se nehladoví, nevraždí a nevnucuje se jediný světový názor. Nuže, generace nezkažené komunismem už jsou tu, jedna, jedna a půl, možná dvě, připustíme-li, že totalitní mateřská školka nemohla zas tolik škod napáchat? A ukazuje se, že ony jsou zkažené i nezkažené – tak normálně. Mladí kradou i nekradou, lžou málo, vůbec ne, nebo hodně. Leckoho, kdo čekal generaci nezkaženou, to zklamalo. Ale není třeba klesat na duchu. Už se totiž objevuje nová útěcha: nyní musí vyrůst první generace – opět nezkažená, tentokrát gründerským kapitalismem. Už doopravdy. * Bylo milé číst ohlasy na zprávu o smrti Krtkova tvůrce Zdeňka Milera v internetovém portálu polského deníku Gazeta Wyborcza (jinde taky). Byly dojaté, některé byly napsány česky nebo vlídně žertovně jakoby česky. Jeden čtenář napsal: „Jsem starý a Krtečka jsem neznal. Komentáře těch, kteří si ho pamatují z dětství, jsou dojemné. Je to příklad, co je v životě opravdu důležité a co má vliv na zlepšení života. Málokdo bude vzpomínat na nějaké bezvadné auto, Krteček ale zkrášlil život mnoha lidem.“ Přes všechno dojetí dodám: právem zapomenuti budou také skoro všichni čeští politikové včetně ministrů zahraničí; pro naši pověst a postavení ve střední Evropě stejně udělali mnohem víc kromě Krtka třeba Hrabal, Kundera, Menzel, Vondráčková, Havel, Zelenka nebo Gott. Bylo by sice dobré, kdyby měl náš stát nějaký jasný postoj například k Evropské unii, ale to už Krtek zařídit nemůže. * Předseda nešťastné vlády řekl zas jednou cosi, co bylo zaznamenáno. „Odboráři mi trochu připomínají všechny ty antikorupční iniciativy. Je to jako v dubnu roku 1945, najednou se všude začali objevovat bojující partyzáni, když se vědělo, že se vyhraje. Jsou to protikorupční partyzáni z konce dubna 1945,“ citovalo se (zde Novinky.cz). Touto větou ovšem mohl nadchnout jen skutečné korupčníky: jsou-li na svobodě, a boj s korupcí už přitom vlastně skončil, ví se, jak dopadne, mohou už být docela klidní, ne? Své ideové nezlodějské stoupence – i takové premiér a jeho strana pořád mají – nadchnout ovšem nemohl: ti přece nevěří, že boj s korupcí „se vyhraje“. Nejen proto, že jsme na tom zřejmě v tomto ohledu dost špatně, ale i proto, že zcela nekorupční společnost je jen ideál. – I když (na druhé straně) si toho bere na svědomí dost ten, zvlášť má-li jinak zaslouženou autoritu, kdo mluví šmahem o zkorumpované policii a soudnictví, přehnané moci a beznadějné mravní zkáze velkých stran, dinosaurech atd. To vede ke zhloupnutí a pak volí i lidé jinak nehloupí, hodní a pracovití třeba Věci veřejné. Několik jsem takových potkal. ? Moudrostí a zdvořilostí nemůže člen nynější české vlády překvapit. Ale stejně ani mě premiér nenechal zcela klidným. Ono totiž jak druhá světová válka dopadne, se vědělo už dřív, možná od Stalingradu, možná od vylodění Spojenců na kontinentu, ale znamenalo to, že od té chvíle je směšné připojovat se k boji? A v protektorátu, zvláště v Čechách, ještě v dubnu nacistická mašinérie setrvačně, ale dosti přesně fungovala. Ještě na počátku toho roku jely transporty židovských míšenců do Terezína, ještě na začátku května čekali na Pankráci odsouzenci na popravu, ještě tehdy bylo vypáleno Javoříčko; možná by stačilo přečíst Zbabělce, právě proto, že to není zrovna kniha klasicky martyrologická. Přidat se k boji i tehdy, ulehčit podle vlastních sil Spojencům, není nic, co by si nezasloužilo úctu; o gangsterech a zametačích stop zde ovšem není řeč. * Jsou-li ostatně směšní čeští partyzáni z dubna 1945, hurónským smíchem bychom se měli otřásat při pohledu na studenty zaplněnou Národní třídu 17. listopadu 1989 či na tehdy bojující české herce. A přece se z dobrých důvodů smíchem neotřásáme. * Ještě je i ve vyšší politice několik vlastenců, kteří mají cit pro dějiny i pro češtinu, ale mediálně bývají nezajímaví.

Několik poznámek (5/2011)

Krakovská Nowa Huta měla být vzorným městem socialismu. Jediné polské velkoměsto bez kostela. Nadšení brzy přešlo, a tak ani nebylo podle původního plánu dokončeno a kostel si občané ještě za minulého režimu vyvzdorovali. Stále však po roce 1989 neměla část krakovských radních pokoj a domnívala se, že ducha komunismu je třeba vymítat dál. A tak se Ústřední náměstí – Plac Centralny – stalo Hlavním náměstím Ronalda Reagana. Ty tabule „Plac Centralny im. Ronalda Reagana“ na nárožích asi největšího náměstí v monumentálním stylu architektury stalinské epochy mimo hranice SSSR stojí za vidění. Samozřejmě žádný Polák nezačal říkat Reaganovo náměstí a na to, zda byl duch dostatečně vymeten, se názory různí; jak mnoho, budeme vidět i z výsledků polských voleb. U nás přišel kvůli uctění amerického prezidenta o kus ulice velmi netuctový a – i podle ÚSTR – nekomunistický spisovatel Zikmund Winter. I když myslím, že mnozí antikomunisté Reaganův význam pro pád komunistického impéria přeceňují, proč by nemohl mít ulici? Ale musí to být spojeno s trapasem, ukazujícím, že jsme až příliš dědici i poetiky národovecké 19. století, i poetiky komunistické propagandy? Malá útěcha, že v tom nejsme sami, ale i s Poláky. * Ještě o ulicích. Napsal historik Josef Bieberle do olomouckých Radničních listů, že by bylo dobré, kdyby měl v Olomouci ulici zakladatel Listů, první Čech v Evropském parlamentu Jiří Pelikán. A skutečně by bylo. Kdyby se to prosadilo, byl by to nejen projev vděčnosti, ale i velkorysosti těch, kteří z různých důvodů nemohou Pelikánovi odpustit komunistické mládí; uznali by však, že pro národ, a tím i pro rodné město, něco velkého udělal. Nepůsobí česká obecně a ani olomoucká politika, že by byla nekonjunkturalistického rozhodnutí schopna, ale i tak – doufejme, že návrh se ujme. Bylo by ovšem trapné, kdyby kvůli němu o svou ulici přišel někdo jiný nebo kdyby přišla nějaká ulice o svůj název již zažitý. Mám dojem, že to by se Pelikánovi nelíbilo. * Petr Šafařík, člen Rady Českého rozhlasu nabídl Lidovým novinám článek, který neotiskly, ale otiskly – polemiku Petra Kamberského s textem, který nepublikovaly. To je samo o sobě... mravům tohoto tisku odpovídající. Titulek, jak se zde sluší: „Pět minut Židi, pět minut Hitler“ – takto se ironizují přímluvy za vyrovnanost diskuse (zde za větší přítomnost levicových vzdělanců v debatách veřejnoprávního média). Padla jména, na jedné straně třeba J. Fištejna či P. Šustrové, na druhé třeba L. Mlčocha a M. Picka. Ten titulek se skutečně podařil; kdo jsou zde „Židi“ a kdo „Hitler“? * a ještě jeden citát. Šafařík si myslí, že by stálo za to naslouchat častěji i Václavu Klusoňovi. To je však podle Kamberského pětaosmdesátiletý ekonom, publikující téměř výhradně v Listech, „časopisu československého socialistické opozice“. Míru nízkosti ať každý posoudí. Chcete-li ale obstát ve světě, jehož hlasem LN jsou, nedožívejte se vyššího věku a nepublikujte v Listech. Vědecky pracovat můžete, to se redaktor nedozví. * v nás, kteří jsme se cítili utlačováni, vyvolávala po osmašedesátém odpor, snad i nenávist. Ale připomeňme: Žena za pultem nebyla nejohavnějším plodem normalizační kinematografie a politická vystoupení Jiřiny Švorcové bývala hnusná, ale drtivá ne. Od ní jsme nečekali nic jiného. Zdrcující byla kolaborace miláčků národa, ještě předválečných hereckých legend i mladých umělců, někdy ještě ani nedozněl v ozvěně jejich vlastenecký patos z osmašedesátého, a už se točily filmy jako Za volantem nepřítel, Tobě hrana zvonit nebude, Bouřlivé víno a později Major Zeman; spíš tady, ne v Ženě za pultem, byli tupeni vlastenci, naši nejlepší lidé od politických vězňů padesátých let přes aktéry „československého jara“ po disidenty, zde alkoholiky, grafomany, plagiátory, veksláky, únosce letadel, živené západními rozvědkami. Nechci nikoho jmenovat, nechci Berufsverbot, ať si každý tu hanbu připomene, jak chce. Je dobře, že to občas soukromé televize dávají; bolševika to z nikoho neudělá, pro pochopení oné žumpy to udělá víc než agitátoři z Mladé fronty a Lidových novin dohromady (ač to ty televize dávají spíš z cynismu než z ušlechtilých pohnutek). Ale pro pochopení jednoho aspektu normalizace nestačí do omrzení opakovat vystoupení Jiřiny Švorcové v Národním divadle roku 1977 nebo ještě Karla Gotta v Divadle hudby. Jiřina Švorcová nesla v posledních desetiletích odpovědnost za to, co dělala dřív. Ale její smrt mohla připomenout i to, jak dovedeme být velmi přísní a zároveň sobě a jiným odpouštět téměř vše. Spíš zapomínat než odpouštět. * Třeba se to, než vyjdou Listy, stane a Jiří Paroubek opustí sociální demokracii. Ještě doufám, že ne. Není to politik mého srdce, spíše rozumu, ale v době, kdy byl předmětem jedné z nejhnusnějších kampaní posledního dvacetiletí (od komiksů po vajíčka), myslel jsem, že je opravdu sociální demokrat, příslušník hnutí, bez kterého by Evropa byla mnohem horší a které i dnes potřebuje. Třeba je a třeba pro něj nemůže v tomto velikém kontextu hrát roli, zda je ČSSD v lepším nebo horším stavu, zda tam někoho má víc nebo méně rád. * v souvislosti se zvolením ředitele ČTV bylo řečeno, že vedení televize jako by přitahovalo lidi s „komunistickou minulostí“. Je to trochu jinak: KSČ v 80. letech přitahovala lidi ctižádostivé a většina si ambice uchovala. Naproti tomu nevyvolalo celkem žádný údiv, že byl dříve ředitelem televize bulvární. Ale když víme, jaké lidi zaměstnával britský konzervativní premiér...

Několik poznámek (4/2011)

„Soužití židů s naším národem děje se podle zvláštních zákonů, z nichž nejhlavnější jest snad nenápadnost,“ napsal v lednu 1938 někdo tak slušný, kdo měl tolik židovských přátel jako Ferdinand Peroutka. Katastrofa byla nablízku. Co se psalo v roce 1945 o civilizační propasti mezi Čechy a Němci a nemožnosti dalšího soužití! Nepsali to jen zběsilci. Dnes strojíváme pamětní desky, opravujeme venkovské synagogy, obnovujeme hřbitovy a kapličky v pohraničí. * Veřejným tématem bylo „žluté nebezpečí“ dávno dřív, než „bílá civilizace“ rozpoutala dvě světové války. A přesto přese všechno: Konec multikulturalismu? Troufáme si? * Prezident umí vtáhnout do bizarních diskusí: komunismus porazili disidenti, anebo domácí kutilové, je důležitější přední sklo, anebo zpětné zrcátko? A tak. * Bylo napsáno: „Ve svých přednáškách ekonom Klaus vysvětluje: ,Vztah mezi ekonomickou aktivitou a emisemi uhlíku je velmi silný a stabilní.‘ Když prosperita roste, rostou i emise a naopak. Potvrdila to i nedávná ekonomická krize, která vedla k jasnému snížení evropských emisí.“ (Vítězslav Kremlík, Neviditelný pes, 26. 7. 2011) Tu bude pravda. Podobná bývala souvislost mezi četností kobližků na cestách (a možná i výskytem tetanu) a ekonomickou aktivitou. Přesto nebyl důvod po koních neuklízet a možná i očkování má smysl; obojí něco stojí. * Co taky umí, je vyvolat zdání hrdosti. „Ráda bych se ale všech kritiků VK zeptala: ,Pokud byste hlavou státu byli vy, co byste v takové situaci udělali?‘ Vy byste před vstupem do rámu pokorně odepnuli z kalhot opasek s kovovou sponou, sundali si hodinky, boty, a pak jako ovečky bosky, v ponožkách, poslušně procupitali skrz? A až by to zapískalo, obrátili byste slušňácky kapsičky dnem vzhůru a jejich obsah vyndali do předem připraveného plastového košíčku? A nevzali byste si s sebou na návštěvu australského Parlamentu náhodou ještě přezůvky, aby se o vás nepsalo, že jste během návštěvy zašlapali červený koberec?“ (http://stonjekova.blog.idnes.cz) Takový něžňoučký obdiv vyvolával svými projevy hrdosti Vladimír Mečiar. Ale nevydrželo mu to tolik let.

Jedna poznámka (3/2011)

Nedávno by člověk riskoval v lepší společnosti obvinění z kryptobolševismu, kdyby pochválil obchodní dům Máj, Federální shromáždění, první linky metra. Dnes už se to může říkat, jen je třeba líčit práci úspěšných téměř jako práci odbojovou: „Proslulý ateliér SIAL dokázal za normalizace reagovat na nejmodernější evropskou architekturu. Střípky geniálního stavitelství nalezneme i na území Prahy.“ (idnes) Projektanti musí být líčeni jako ti, kdo postavili obchodní dům v centru Prahy díky strachu komunistů z lidového hněvu: „Mladý architekt měl velké štěstí, hned se dostal k práci na návrhu obchodního domu Máj na Národní třídě. ,Naše stavba nerespektovala tehdy běžnou architekturu a mnoha lidem se nelíbila,' vzpomíná Rajniš. ,Ale strana obchoďák potřebovala, aby se lidé nebouřili, proto ji prosadila,' říká Rajniš.“ – Možná dozrajeme k uznání, že ani v diktatuře nejsou životy bezcenné a že práce, která má smysl, se dá udělat. Takovou naději vzbuzuje i to, že velkému odborníkovi a úředníkovi Eduardu Janotovi se dostalo téměř státního pohřbu a loučil se s ním arcibiskup pravicových názorů Dominik Duka. (Dovedli jsme ostatně docenit i Jana Fischera, člověka životopisu v mnohém podobného.) Ale pořád, jak o té historii psát? „Jako nepolitický úředník pracoval pod ministry z různých stran včetně ODS a ČSSD,“ napsaly lidovky.cz, třebaže E. Janota „na ministerstvu financí působil od roku 1978“, a tak sloužil i pod ministry z KSČ. – Bez nepolitických odborníků by nám bylo hůř, přechody od jednoho režimu ke druhému, třeba od Rakouska k ČSR, by byly drsnější, i krvavější. Jen schopnost mluvit o minulosti je pořád stejně směšná.

Jedna poznámka (2/2011)

„Francouzská Knižnice Plejáda (...) není cena, ovšem na Seině je její prestiž stejně velká jako prestiž Nobelovy ceny, nebo aspoň Ceny bratří Goncourtů. Tu dostalo mnoho spisovatelů, kteří jsou dnes pozapomenuti. V Knižnici Plejáda vyšli největší, skuteční literární velikáni. (...) Ani jedno špatně trefené jméno,“ psali na jedné vlivné polské internetové adrese o poctě Milanu Kunderovi. Jen namátkou, z mnoha hlasů českých i světových. Něco jiného Jiří Ješ. Když kdysi zapochyboval, zda je Kundera český spisovatel, zastal se prý Kundery Milan Uhde, což ovšem není náhoda. Ješův argument: „Oba rodilí Brňáci... se nevyhnuli jistému angažmá v padesátých letech.“ Ale Uhde se ještě snese, ovšem Kundera v mládí vyznával lásku k vlasti, ale na rozdíl od Františka Halase se tam nevrátil, nýbrž „roku 1975 odešel do exilu a od té doby se ke své vlasti nehlásí“. Něco může být věcí interpretace, byť nízké, to poslední už je lež. Nebo hloupost: francouzsky psané Kunderovy knihy prý „mohou... vzbuzovat jen zásadní pochybnost, zda patří do české literatury“. Hloupost určitě: „Stejné pochybnosti však můžeme do jisté míry mít o Josefu Škvoreckém, i když u něho ten pocit je silně vyrovnáván vším ostatním, co tento muž, na rozdíl od Kundery, za svého pobytu v cizině pro českou literaturu vykonal.“ Úcta ke Škvoreckému je mimo pochybnost, Ješ však netuší, že Škvorecký píše obvykle česky, ani ovšem nemá ponětí, co Kundera v exilu psal a dělal také „pro vlast“. Aha, Škvorecký „nedává najevo tak ostentativně nechuť ke své rodné zemi, jak to, bůhvíproč, demonstruje onen podivný Čech z Paříže“. Další nízkost a lež. Kunderovo dílo je podle Ješe v Plejádě „pečlivě očištěné od ostudných stalinistických počátků“ (co zamlada napsal, je v každé velké veřejné knihovně, ale proč to má tisknout Gallimard?). Opuštění rodného jazyka Ješ promíjí z edicí poctěných jen Conradovi. Nabokova a mnoho jiných dvojjazyčných spisovatelů nekádruje, nebyl na Českém rozhlase 6 čas nebo je nezná. – To bylo k slyšení a je k přečtení na vážených adresách ČRo6 a ČT24. Čeho je třeba, aby člověk mohl šířit nevzdělanou jedovatost odtud (a ne na privátním blogu)? Obrazu kultivovaného staršího pána a počestného antikomunisty, jen je třeba, aby to sám občas připomněl? – Když roku 1924 komunisté na pražské radnici odmítli hlasovat s buržuji pro poctu Ignátu Herrmannovi a Renátě Tyršové, Karel Čapek napsal, že bylo třeba velké síly, aby „překousali v sobě všechnu slušnost a naplivli do kytice“. Myslím, že některým lidem se ta síla sbírá lehce. Komunistům i antikomunistům.

Jedna poznámka (1/2011)

Ústavní soud má pravdu: máme právo vědět, který soudce či státní zástupce byl členem KSČ, třebaže to dnes nehraje skoro žádnou roli. Od Listopadu uplynula dost dlouhá doba, aby víra v mladou a konečně už mravně čistou a skvěle vzdělanou generaci padla. Ukázalo se, že leckterý bývalý člen KSČ nekrade a leckterý odvěký bezpartijní krade. Ale veřejný činitel má být zřetelný. Majetková i občanská přiznání by měla být. Ministerstvo spravedlnosti mělo ovšem právníky vyzvat, aby doplnili v tomto smyslu své dostupné životopisy. Zveřejnění seznamů bývalých členů KSČ shora nebylo ostudné jen kvůli faktickým chybám; především je to – mírně řečeno – vrchnostenské zacházení s lidmi.

Dvě poznámky (6/2010)

Pod titulkem „Státní úředníci začínají hledat práci, vyhazovy z teplých míst začaly“ psaly Lidovky.cz, že „práce pro stát přestává být vnímaná jako ,jistá na věky‘. To je rozjařenost pravicová, úsporná, protideficitní. Pamětihodná kampaň přesouvající desetitisíce úředníků do výroby rozjařovala podobné pudy. Ale tehdy byly nesprávné, rudé. /// Něco ještě vážnějšího. O soše ukradené z lidického památníku napsali v Aktuálně. cz (s odkazem na ČTK): „Byla součástí sousoší znázorňujícího 82 lidických dětí, které zemřely v polském koncentračním táboře.“ To může to být vliv mediálního zjednodušování v zemích s jiným než středoevropským osudem; i v záznamech obětí nacismu se někdy píše o „transportech do Polska“. Ale dnes a tady by to novinář říkat neměl. Ty tábory polské nebyly.

Několik poznámek (5/2010)

Leckdo dnešním vztahem ke KSČ(M) připomíná člověka, který poslední den v práci řekne šéfovi, co by si za rámeček nedal, nebo Poláčkova pana Selichara, který se osvobodil: syn odmaturoval, a tak hrdina už nemusí zdravit profesory. * Představě, že je dobré vyměnit politiky, odstranit dinosaury, kroužkováním zamíchat kandidáty, se oddávají i lidé nehloupí. Proč věří, že dole jsou na kandidátkách ti lepší? A proč jsou Langer či Paroubek dinosauři, a John nebo Schwarzenberg jsou čtvrtohorní? * „Přestaňte tu věc nazývat máslem, zuří Brusel a žene Česko k soudu“, „Z české přírody mizí miliony ptáků. Nepomohl ani Brusel“. Jen hloupé titulky? Slova jsou důležitá. Leckomu Brusel nahradil v mysli někdejší Berlín nebo Moskvu. Někdo pána musí mít nebo si ho musí vymyslet a bokem si odplivovat. Už není u nás nikdo vlivný, kdo by myšlenku EU sebevědomě hájil, když tak ji jaksi omlouvá. Nemusí to dopadnout dobře. * „Paroubek chtěl učit studenty. Nebyl však o něho zájem: (...) Zatímco Mirek Topolánek s úspěchem vedl první přednášku na Vysoké škole ekonomické, Jiří Paroubek si zatím musel nechat zajít chutě. Nikdo jej za katedrou nechce.“ (Lidovky.cz) Ale proč? Je Topolánek chytřejší? O tom se nepsalo. * Ještě titulek z týchž seriózních Lidovek.cz: „Kauza ABL klíží vládu.“ Dřív by se řeklo „rozkližuje“, ale tohle je takové mladější (dřív by se řeklo „mladší“).

Jedna poznámka (4/2010)

Být antifašistou či antinacistou je obecně uznáno za správné, zatímco být antikomunistou je stále pochybné, antikomunismus je – přes všechny hrůzné zkušenosti s komunismem – stále podezřelý, divívají se rádi a někdy ne zcela promyšleně vlivní publicisté. Něco na tom názoru je, ale je příliš jednoduchý. On totiž existoval také antifašismus či antinacismus obskurní a zpátečnický. Pár citátů: „Ledaže byste si představili ty všelijaké Haldery, Speidely a Kesselringy, spráskané od sovětských armád, které teď Trumani jako jedinou naději špendlíčkem kopou a prstíčkem hrabou, aby to zkusili ještě jednou...“ (Jan Drda: Krásná Tortiza, 1952); „Jsme svědky toho, jak se seskupují síly revanšismu, které si otevřeně kladou za cíl obnovit Hitlerovu říši.“ (Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům, 1977, v rámci kampaně proti Chartě 77); „Kołakowski je v kontaktu s profesorem Gottholdem Rhodem... Rhode se zabývá Polskem už od Hitlerových dob.“ (Svědectví z Polska, poč. 80. let); „Byl to také spisovatel Jan Procházka, jeden z nejdůvěrnějších společníků profesora Černého, který se na jaře 1968 pokusil veřejně bagatelizovat vinu německé páté kolony a znevážit historický čin odsunu...“ (Operace Československo. Fakta nelze zamlčet, 1972); „Nezradíme ideály, pro které byla prolita krev ve Slovenském národním povstání, v Dukelském průsmyku, na pražských barikádách...“ (dopis „sovětskému lidu“ z celostátního aktivu Lidových milicí v červnu 1968, Fakta nelze zamlčet. Svědectví lidí a dokumentů, 1971). Ukázky z ohavných propagandistických publikací 50.–80. let ukazují antifašismus – mírně řečeno nepěkný. Nelze samozřejmě srovnávat propagandu diktatury s dnešní veřejnou debatou a módní rétorikou, ale některých podobností si všimněme. Je jistá podoba antikomunismu, která legitimizuje nebezpečné, obskurní strany a hnutí, znemožňuje rozumnou debatu o minulosti, vede k stísněnému a předsudečnému myšlení o současném Rusku. Byla (a na okraji dosud žije) jistá podoba antifašismu, která legitimizuje nebezpečné, obskurní strany a hnutí, znemožňuje rozumnou debatu o minulosti, vede či vedla ke stísněnému a předsudečnému myšlení o Německu. Ještě jedno má tento způsob uvažování společného: nastává poněkud po funuse a slovně se dovede překvapivě radikalizovat, i když protivník už neexistuje nebo se zásadně proměnil. a bojovníků přibývá...

Několik poznámek (3/2010)

Není mi líto Klementa Gottwalda, kterého zlínské zastupitelstvo zbavilo čestného občanství, není mi líto, když sudetská obec zbaví zapomenutého čestného občanství Konrada Henleina, ale jejich starosti na mou hlavu. u takových občanství je přece dostatečně výmluvný rok udělení.

Po srpnu 1968 se objevil kapitulantský, nikoliv ale hloupý vtip – odznak-placka s nápisem „Sorry, Tony“! Míněn byl Antonín Novotný, zosobnění odstraněné garnitury, již měla vbrzku nahradit garnitura husákovská. Nebude pár měsíců po českých volbách dobrým obchodním artiklem placka „Sorry, dinosauři!“?

Občas se kritikové i stoupenci takzvaného vyrovnání s minulostí, tedy otvírání estébáckých archivů podiví: Proč jsou ostouzeny malé ryby, vlastně oběti, a nikoliv pachatelé a zločinci? Údiv je zpozdilý nebo pokrytecký. Odhalování malých ryb, drobných a velkých donašečů je – pikantní. Fakt, že kdosi byl plukovníkem StB, je suchý a nepikantní. Nic pro voyerství.

Selektivní paměť nemají jen stařečci. Kolik novinářů ještě ne starých bude označovat Radka Johna za „svazáckého novináře“? Mně je to jedno, ale někteří lidé by si mohli intelektuální cvičení uložit: Bylo mravně horší být aktivistou Čs. strany socialistické a šéfem v RaJ, nebo pracovat v Mladém světě? Nevím, ale ti, co mají potíže se selektivností, by se otázkou bavit mohli.

z Novinek.cz: „Mně se na straně Věcí veřejných líbí, že se snaží řešit konkrétní problémy a jeden z největších problémů může být, že se levice po volbách spojí s komunisty a dostane je do vlády,“ vysvětlil (...) John s tím, že se jedná o hrozbu, jaká tu 20 let po Sametové revoluci ještě nebyla.“ Je to možné?!

Málokdo si myslí, že roztomilost, slušnost a šarm stačí, aby se člověk stal dobrým romanopiscem. Leckdo si myslí, že pro politika jsou to předpoklady dostatečné. Ministr Schwarzenberg v Topolánkově vládě ale aspoň milým vystupováním poněkud vyrovnával klackovitost šéfovu i kolegy – místopředsedy vlády pro evropské záležitosti. Vedle tvůrců a zadavatelů Entropy působil velebně. a v jednom je jeho popularita sympatická určitě: popírá paušalizující plk, podle kterého „Češi“ „plebejsky“ nesnášejí šlechtu, exulanty, cizáky a katolickou církev.

Titulek Lidovek.cz 24. května 2010: „Ústecko čeká souboj titánů“. Titány míněni Paroubek, Gandalovič, Zeman a Bursík.

Ze Sme.sk: „Skúsme Ficovi spolu o dva týždne pripraviť rovnaký politický osud ako Paroubkovi, vyzýval (...) priaznivcov na sociálnej sieti Facebook podpredseda SDKÚ Ivan Mikloš.“ „Mám veľkú radosť, že českí voliči poslali boľševika tam, kam patrí,“ tešil sa šéf SaS Richard Sulík.“ Nebo: „Vojak hlas Smeru už nedá. Mladý profesionálny vojak–záchranár voliť pôjde. Nehovorí koho, ale vie, že voľbu Smeru spred štyroch rokov nezopakuje.“ Máme se radovat i z tohoto souznění duší, vidíme-li, že sdílíme tolik let po rozchodu podobné fráze, že podobně naše média agitují?

Jsou důležitější věci. Po smolenském neštěstí jsme mohli spatřit vznešenou tvář politiky, polské a ruské. D. Medvěděv i V. Putin reagovali spontánně i dokonale protokolárně; ruský stát ukázal, že je schopen organizačně zvládnout situaci, která by byla náročná i pro státy bohatší a s administrativou osvědčenější. Medvěděv s Putinem využili – v nejlepším slova smyslu – tragické situace a upřímného zděšení i dojetí občanů Ruska, aby učinili vůči Polsku vstřícné kroky, které patrně v úmyslu měli, avšak rozvržené do delšího času. Všechno se může pokazit, ale doceňme to. a doufejme, že i česká politika bude vůči Rusku otevřenější, což nemá s podlézavostí nic společného. a kéž by se v českých médiích objevovalo víc typů Rusů než úctyhodný (bez ironie) disident, postkágébácký potentát a umouněný opilec. Dvacet let po rozpadu impéria je nejvyšší čas. Možná nám Poláci půjdou v rozumu příkladem, je budou Češi těžko učit, jací Rusové v dobrém i ve zlém jsou.

Několik poznámek (2/2010)

„Podívejte se v přehledné grafice, jak česká politika s lety hrubne,“ pobídli nedávno na jedné z lepších českých vlivných internetových adres. Pobídka sama je legrační dostatečně, a tak jsem se nepodíval; jen jsem si hrál s představami, jak bych graficky výmluvně takové veřejné hrubnutí vyjádřil. Po delším přemítání jsem došel k optimistickému názoru, že bych to vyjádřit neuměl nejen proto, že neznám jednotku hrubosti, ale hlavně proto, že veřejné prostředí myslím nehrubne. Možná je to smutná útěcha, ale nerad bych se vracel k polistopadové Lidové demokracii, jejíž agonii provázel stihomam, k růžovým (papírem, nikoliv světonázorově! nebo byly žluté? nejlepší na nich je, že jsou pozapomenuty) Novinám, Dennímu telegrafu, dobám, kdy měly vliv noviny Cibulkovy, fialový Špígl, velmi nepohledný politický kříženec, nerad bych se vracel k volbě Václava Havla prezidentem roku 1993, ale už předtím k tónu a slovníku českých médií kolem dělení federace, z pozdější doby bych nerad viděl Prahu zas oblepenou ponurými plakáty s Mobilisací... Jenže to naříkání nás spojuje, nad ideologiemi, nad stranickými náklonnostmi a generacemi se klene most biologie: všechno jde cugrunt, na tom se shodneme. * Kdyby bylo Rádio Svobodná Evropa – uprostřed studené války! – stejně přísné na ty, kdo „si zadali s totalitním režimem“, jako je ÚSTR, jako je náš lustrační zákon, bylo by to rádio možná jaksi čistší, ale nedalo by se poslouchat. a také by nejspíš, až na nějaký výjimečný tigridovský talent, moc nerozumělo tomu, co se doma děje. Jaké štěstí, že tolik „bývalých bolševiků“ Svobodná Evropa hlavně po roce 1968 nabrala! Zkusíme si je z jejího vysílání odmyslet? Co všechno dobrého by nevzniklo v 50. a 60. letech, kdyby CIA neměla chytré šéfy a štítila se „bývalých“? Psal o tom třeba Marcin Król (Listy 2/2004, www.listy.cz). * Ten milion variací na témata jako „nežili jsme v normální době“, „generace zkažené komunismem“, „země s demokratickou tradicí“ a naproti tomu „země postižená totalitarismy“, a tedy „nenormální“! Ale neodpovídá tomu ideálu normálnosti, standardnosti v Evropě snad jen úctyhodná Velká Británie? Pravda, ani některé neutrální státy nebyly už dlouho postiženy okupacemi a diktaturami, Švýcarsko nebo Vatikán, ale ty za to přece mocnostem platily, a nebyla to vždy cena pěkná a malá. To, o čem se mluvívá jako o standardu, je bohužel spíš

Několik poznámek (1/2010)

Člověk neutíkal za starého režimu ke Svobodné Evropě či Hlasu Ameriky jen kvůli informacím; utíkal i před hnusným jazykem zdejších sdělovacích prostředků k češtině jiné, vznešené, někdy archaizující, jindy drsné, ale živé, bez novořeči a mód. K jazyku Iva Ducháčka, Karla Jezdinského, Ivana Diviše... Také na vznešenou češtinu, kterou je nutno hledat, i když už nevládne jedna závazná novořeč, si člověk vděčně vzpomněl po odchodu Ivana Medka. Je pravda, že rozvoj hospod patří k nejmilejším všednodenním stránkám obnoveného kapitalismu. Přesto – jako by mě bavil někdejší propagandista, čtu-li: „Češi opovrhovali vnitřnostmi, protože s nimi měli špatnou zkušenost z komunismu. (...) Náš vztah k vnitřnostem se změnil hlavně za komunistů, kdy závodní jídelny dokázaly zkazit i tak báječné jídlo, jako jsou plíčky na smetaně.“ (Lidovky.cz) Snad jsem měl štěstí – či z dnes správného pohledu smůlu – na dobré školní a závodní jídelny? Komunisté mi zhnusili spoustu věcí, ale pajšl mezi ně nepatřil. Karel Čapek nebo Karel Poláček naříkali na české hospody, ale jejich stav na chuderu černožlutou hydru nesváděli. – Naštěstí jiný novinář z LN připomněl, že v očích mladých může být směšné i to, co je samo o sobě pravdivé, ale jako propaganda to působí. Také vzpomínám, že besedy s odbojáři jsme jako děti vítali nanejvýš jako milé narušení výuky; i když to asi byli skuteční hrdinové a o svých zážitcích nelhali. Končící ukrajinský prezident jmenoval Hrdinou Ukrajiny Stěpana Banderu. Spor o historické či mravní otázky kolem této osobnosti bude pokračovat. Prezident, který se jedním ze svých posledních gest dotkne i spousty Rusů, i spousty Poláků (polské elity, polská mládež patřily mezi největší podporovatele jeho oranžové revoluce!), však naznačuje, že si za svou porážku může do značné míry sám. Dotkl se i těch „občanů Ukrajiny, kteří jsou hrdi, že za sovětských dob oni nebo jejich blízcí bojovali v Rudé armádě proti Hitlerovi“, jak upozornil například polský novinář Adam Szostkiewicz, rozhodný odpůrce nacionalismu polského. ? Ne, není to závist: Významný politik skutečně nemusí dát křtít dítě za přítomnosti novinářů zrovna v kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí, dítě nemusí křtít biskup a všechno může být skromnější; není vkusné, když politik, a ještě za krize, putuje po Antarktidách. Lze zdůvodnit i socialisticky, i konzervativně. Ale máme nějaké socialisty a nějaké konzervativce?

Jedna poznámka (6/2009)

KSČM vydala k 17. 11. ukázku spikleneckého myšlení: „Političtí „vůdci..., zejména Václav Havel a kolem něj soustředěná část tzv. „disentu“, od samého počátku lidem... vědomě lhala. Zatímco většina společnosti měla nejasné představy..., měl právě Václav Havel představy zcela jasné, jen je vědomě lidem neříkal. ... Vstupem do NATO a ratifikací Lisabonské smlouvy ztratila Česká republika podstatnou část své státní suverenity. Václav Havel... dokonce veřejně a systematicky zpochybňuje uspořádání Evropy po 2. světové válce.“ (Celé na www.kscm.cz.) Média střední­ho proudu budou ale stejně uvažovat jen o strašáku koalice KSČM a ČSSD (nedávno Aktuálně.cz: „Volby by vyhrála ČSSD, na vládu s KSČM by to nestačilo“). Jak jsme viděli při volbách prezidentů či vztahu k Lisabonu, nabízela by se i jiná neblahá spojenectví...

Několik poznámek (5/2009)

Lidovky.cz: „EU děkuje Irům, teď se vrhá na českého prezidenta.“ Mluví-li se dnes téměř bezmyšlenkovitě o deziluzi z polistopadového vývoje, není to tím, že jsme zapomněli, co jsme to vlastně chtěli? Člověk chválící výhody svobodného trhu, cestování, mírového sousedství, schopnosti kompromisu mezi tolika národy a zkušenostmi, jehož výsledkem je i Lisabonská smlouva, aby se cítil málem jako potrhlý pionýr agitující pro sběr starého papíru (představitelný v televizním seriálu Vyprávěj, ukázce posmrtného života socialistického realismu). Negativní agitace proti mrzuté náladě nepomáhá: že už nemusíme stát frontu na pomeranče, že je Rusko odvěký nepřítel... /// V Literárních novinách vyšel nejméně třetí rozhovor s Jiřím Paroubkem za poslední dobu. Padá občas povzdech, že by to chtělo cosi jako levicový Respekt. Snad by to ani nechtělo další časopis, ve kterém se nevede diskuse, ale chytřejší či méně chytrá propagace jednoho pohledu na svět. Ale i kdyby, všimněme si aspoň řemesla: takto prostoduše Respekt politiky sobě milé nikdy nepropagoval. /// Titulek iDnes.cz: „Americká diplomacie chystá misi do Česka, chce zmírnit pachuť po radaru.“ Pachuť po tom, jak se Topolánkově vládě, přátelským médiím a reklamní agentuře podařilo na – životně nutné – transatlantické spolupráci zesměšnit, co se dalo? Polská politická reprezentace pracovala pro americký štít také, snad i usilovněji, ale s diplomatickou fazónou a odstupem, díky nimž nemusí teď ministr Sikorski ani premiér Tusk působit nešťastně, zrazeně, zahanbeně, ba zesměšněně. Možná stačilo, že si – na rozdíl od ještě nedávných českých kolegů – všimli nenápadné skutečnosti, že se ve Spojených státech blíží prezidentské volby, a věděli, že je dobré na jejich výsledek počkat. /// Pod titulkem „BIS se zajímala o tajemného sponzora hnutí Ne základnám“ (Aktuálně.cz, 15. 9.) se kromě jiného psalo o tajné verzi výroční zprávy BIS, „do které měla redakce Aktuálně.cz možnost nahlédnout“! Není tohle velká legrace a neměl by to být i velký skandál? Redakce mají možnost nahlížet do tajných verzí rozvědčických zpráv? Nebo je mezi úkoly BIS i pěstování vnitrostátní propagandy řízenými úniky informací? /// Ve zpravodajství z návštěvy Benedikta XVI. u nás polské sdělovací prostředky několikrát citovaly větu původem z Polské tiskové agentury PAP: „Husitské hnutí je v Česku nadále aktivní a patří k němu mimo jiné prezident Václav Klaus.“ Lze citovat jen pro pobavení, ale možná taky jako ukázku, že nejsme zajímaví jako kdysi. Před lety by ono rozkošné sdělení asi nepřevzala Gazeta Wyborcza, deník do českých věcí obvykle zasvěcený.

Pár poznámek (4/2009)

„Jsme v Děčíně – celní prohlídka. Zástup lidí tlačí se před pultem s kufry a tlumoky, všem je horko... Konečně otvíráme kufry... Všechny věci, doma pečlivě srovnané... nutno přeházet...“ Mnohem delší je popis únavného a ponižujícího přecházení československo-německé hranice, jak je zažil roku 1923 Jan Čep. Železná opona dovedla jednu evropskou zvrhlost k dokonalosti, ale přecházení hranic nebylo – historicky vzato donedávna – příjemné ani jinde. Přecházet hranice v Těšíně bylo nepříjemné už od roku 1918 – a taky donedávna. Nadávat na bruselskou byrokracii nebo si na ni povýšeně stýskat patří k dobrému tónu. Ale s kolika nepříjemnými, chocholatými, všelijak okordíkovanými a oprýmkovanými, ba i samopaly opatřenými hodnostáři se díky Evropské unii nemusíme setkávat? To se nepočítá? /// Revoluce, nebo převrat? Na tuto otázku se nesnaží odpovídat jen Petr Pithart ve své nejnovější knize, bude to otázka kladená při letošních výročích mnohokrát. Jinak bude odpověď vypadat, budeme-li myslet jen na sebe; pak lze vyprávět i o dobrodružstvích a odvaze, i trapné sousedské příhody. Ale má smysl se pokoušet odpovídat, pokud nebereme (nakolik na to lidská mysl stačí) v úvahu, co se dělo (nejméně) od počátku 80. let (nejméně) mezi Vladivostokem a Labem? Možná je pro ten obrovský pohyb k větší svobodě s rozměry národními, náboženskými, sociálními a mnoha jinými vhodnější slovo než revoluce, ale stačí říci tomu – převrat?

Pár poznámek (3/2009)

„Proč jste nikdy, jako demokrat, za kterého se pokládáte, aktivně nevystoupil proti zločinnému komunistickému režimu?“ je jedna ze slušnějších či prostě méně podlých otázek, které iniciativa „Počemu?“ položila Václavu Klausovi. Mezi iniciátory, tedy i kladeči otázek prezidentovi je Ondřej Neff a mnoho dalších známých odpůrců komunismu. Někteří patřili myslím mezi podporovatele Klausovy politiky; měli by nyní aspoň popsat, kdy a čím je Václav Klaus zklamal, dokdy a proč přesně z něj měli radost. A kdy a jak se změnil. Šlo by to, nějak věcně?

***

Výroků naznačujících, že Václav Klaus jedná v zájmu Ruska a jeho motivy jsou temné, padá poslední dobou hodně – a není to žádná legrace. Jistěže prezident svou slavnou schopností dialogu s těmi, již nejsou jeho ctiteli, věc neusnadňuje, ale obviňování z (téměř) vlastizrady bez důkazů, je hanebnost. V těchto Listech ostatně Jacek Kubiak, vzdělaný autor, který zná Západ docela slušně, upozorňuje, že zrovna v postoji k Rusku je Václav Klaus blízký západním politikům středního proudu. Ale to jsou možná taky pro některé agenti Ruska?

***

„To, že ODS se na eskalaci vajíčkového konfliktu nějak podílela, se nedá dokázat ani vyloučit. Je to spekulace, a když už se spekuluje, troufnu si přijít s vlastní troškou do mlýna. Neodbytně se mi totiž vnucuje jedna vzpomínka z mládí. Někdy v únoru 1969 vyhráli na mistrovství světa ve Stockholmu českoslovenští hokejisté obě utkání s Rusy. (...) Po druhém oslavy přerostly v politickou demonstraci proti okupantům. Co náhoda nechtěla, den předtím kdosi (hádejte kdo?) složil před kancelář Aeroflotu na Václavském náměstí hromadu uhlí (vajíčka by nebyla na skleněné vitríny stačila). Kancelář tu noc vzala za své. Házet začali zjednaní estébáci, ale stačili nepochybně tři, čtyři, dav nebylo těžké strhnout. Ruská strana pak jednala promptně, řevem a brutálním nátlakem, pod nímž se rychle zhroutily poslední zbytky relativní předsrpnové svobody.“ Styl a myšlení Bohumila Doležala (lidovky.cz) asi pozná každý. A že to bylo až na konci března 1969? v boji, kdy je třeba narychlo vymýšlet konspirační teorie a hned se od nich zas trochu distancovat, není čas ověřovat detaily. Nápad, že sociální demokraté možná házeli vejce sami na sebe, aby nás potom zbavili svobody, možná neříká mnoho o ČSSD, ale jistě pěkně vypovídá o autorovi.

***

„Před floridskými krajany vystoupili Matuškovi poprvé se skupinou KTO v roce 1976. Do Miami přijeli tehdy tajně, protože koncert pro emigranty by československé úřady nepovolily. Vystoupení se podle diváků stalo téměř demonstrací za svobodu v komunistickém Československu.“ Je hezké, že lidovky.cz, které to obvykle radši někomu nandávají, si uložily v nekrologu zdrženlivost. Ale proč hned psát takové hlouposti, když o zesnulém lze napsat hodně věcí opravdu pěkných? a navíc při té příležitosti zesměšňovat emigranty a zaměňovat stesk po vlasti s touhou po svobodě? v tomtéž deníku si lze samozřejmě představit článek o někom, kdo si jezdil do Ameriky, když jsme úpěli pod moskevským jařmem, načež byl jmenován zasloužilým umělcem...

***

Choť vlivného politika se prý chce přít s týdeníkem Reflex kvůli tamnímu komiksu. Myslím, že nemá šanci, nebo že i případné soudní vítězství a touto cestou získaná omluva by byly natolik hořké, že to nemá cenu. Ale vrtá mi hlavou jiná věc. Znám totiž dost jemných lidí, kteří by neřekli na veřejnosti ani třeba „hovno“, ale komiks v Reflexu rádi sledují. Znám jemné a vlídné lidi, kteří se neotřásli hrůzou a ošklivostí nad obálkou „kunderovského“ čísla Respektu. Ne, samozřejmě nejde o to, že by měli chtít zákazy, cenzuru... Jen o to, že jim to nevadí, že to, čeho by sami nebyli schopni, jim jinde nepřekáží.

Jedna poznámka (2/2009)

Již letos vyšla zase jednou Továrna na Absolutno (Millennium Publishing); těžko zjistit, na základě kterého z vydání předcházejících. Naproti tomu v anonymním závěrečném komentáři čteme třeba: „Je prvním českým spisovatelem, který uspěl v zahraničí a tím velice prospěl české literatuře v zahraničí.“ Nebo: „Hlásil se k mladé generaci a k jejím snahám o moderní umění.“ – Loni se o tom hodně psalo: 70 let od autorovy smrti se uvolňují práva k dílu Karla Čapka. Zákon je zákon. Ale my čtenáři si budeme muset dávat větší pozor na editory; nebudou to už nutně Halíkové či Opelíkové.

Pár poznámek (1/2009)

V lednu vydal slovenský Ústav paměti národa seznam téměř 130 župních a okresních funkcionářů Hlinkových gard z let 1939–1943. Předpokládám asi správně, že tato zpráva málokoho ze sympatizantů Listů (či Mostů) pobouřila nebo znepokojila. Mně byla také prvních několik minut sympatická. Snad bychom si mohli i pomyslet, že slovenský ÚPN tím dokazuje něco sympatického: že totiž opravdu hodlá zkoumat všechny diktatury bez ohledu na to, jak „národovecká“ nebo „liberální“ je aktuální vláda. Ale není přece jen nad čím přemýšlet? Podle deníku Sme (a jeho internetové verze) uvedl mluvčí ÚPN, že v Hlinkových gardách bylo „aj množstvo ľudí, ktorí nesúhlasili so smerovaním režimu“. Kromě radikálů, konjunkturalistů a zlodějů, kteří chtěli vydělat na arizaci, tam mohli být i „idealisti a národovci“. Mluvčí Peter Sokolovič podle deníku Sme (zajisté správně a seriózně) připomíná, na jakých zločinech se gardisté podíleli, ovšem dodává také: „Niektorí funkcionári v okresoch vykonávali činnos“ len na papieri. Sú aj prípady, keď vystúpili z gardy pre nesúhlas s jej politikou.“ V žádném případě nelze ani tiskového mluvčího, ani deník Sme podezírat z jakýchkoliv sympatií ke gardistům či k fašismu, ale není tu divná jiná věc, totiž jak se opakuje podobné schéma jako v případě publikování jiných seznamů? I zde můžeme totiž předpokládat, že seznam obsahuje velké množství jmen lidí nemravných, zlomených, ale i skutečných velkých zločinců. Ale co se chce po nás, amatérech, zajímajících se o historii? Abychom si sami připsali k oné víc než stovce jmen životopisy? Abychom si sami napsali tlusté dějiny Hlinkových gard? Aby ti, kteří snad ještě žijí a kteří z gard pro své přesvědčení vystoupili, což vyžadovalo patrně značnou odvahu, strávili zbytek života v archivech a na soudech sebeobhajobou? Aby se potomci ponořili do archivů ÚPN, bádali a pak své dědy hájili, anebo se naopak za ně káli? Jaký je to příspěvek k národní, společenské sebereflexi? Přináší jen vzrušení, anebo přináší méně, než k poznání doby poskytne četba jednoho čísla libovolných dobových novin? V každém případě jsme to už zažili i v Česku, i třeba v Polsku: někdo zveřejní nějaký seznam jmen, aby záhy vysvětlil, že sám o sobě seznam vypovídá velmi málo. Vysvětlení, že každá státní instituce prostě musí vykazovat činnost a že je pro instituci dobré, když tato činnost je dostatečně spektakulární, asi nestačí. A že při kácení lesa holt létají třísky?

***

„Jest ku podivu, jak málo lidí v Čechách si uvědomuje, že celá vzdychavá naše literatura o době pobělohorské, o rakouském útisku, o popravách staroměstských, o ubohých protestantech, vyhnaných z vlasti, o dragonádách, o potlačených selských vzpourách atd. atd., že celé ono ukazování na národní otročinu a na rány, které jsme dostali, jest nevkusné, že bychom co nejrychleji na tuto literaturu měli zapomenouti. Lidé hrdí o výprasku, který utržili, nemluví,“ napsal Emanuel Rádl v brožuře Náboženství a politika roku 1921. Na sešitek lze občas v antikvariátech natrefit, najít ho v knihovně. Rádl patřil k tomu druhu temperamentních učenců, kteří dnes vedou – se značným ohlasem – své blogy. Škoda že si Rádl blog vést nemohl, a tak už hůře najdeme, kolikrát byl tento protestant, kterému hluboce prožívané náboženství tak leželo na srdci, obviněn z náboženského nihilismu a kolikrát byl Čech, kterému češství tak leželo na srdci, obviněn z národního cynismu.

***

Český Ústav pro studium totalitních režimů sám o sobě na své internetové stránce prohlašuje, že „zkoumá a nestranně hodnotí dobu nesvobody a období komunistické totalitní moci, zkoumá antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii“. Kdyby jistou nelogičnost šlo vysvětlit pouhým překlepem sekretářky, nestála by za zmínku. Ale jak lze nestranně hodnotit něco, co předem označujeme (jako celek) za zločinné? Případná nezločinná činnost komunistů, ba i velké části KSČ, třeba v protinacistickém odboji nebo v 60. letech, je ze zkoumání vyňata?

***

Celkem pošetilé bylo rozrušení, které vyvolala pošetilá výzva Marty Semelové, schválená odbornou skupinou ÚV KSČM, abychom dějiny vyučovali nezkresleně. Stěží lze mít dnešní KSČM, i když ji nebudeme ztotožňovat s KSČ v kterékoliv fázi vývoje, za autoritu ve věci nezkresleného výkladu historie. Ale kdybychom se tak nerozhořčovali, málokdo by si toho všiml. Ostatně KSČM žádný soudržný výklad dějin nemá a pořádně neví, co si má myslet o kterémkoliv období vlastního vývoje.

***

V něčem by se však média, ústavy a organizace od KSČ i KSČM poučit mohly. Vzpomínám bez hrdosti, jak pro smích nám ve škole (70. léta) byli i mnozí skuteční hrdinové, pokud byli zároveň kladnými hrdiny komunistické propagandy. Nikdo nezpůsobil větší škody na památce Aloise Jiráska či Julia Fučíka než vládnoucí komunisté. A mnozí dnešní antikomunisté jsou dětmi včerejších komunistů, ač ne nutně biologicky či matrikově, víc než si připouštějí a než by si přáli.

***

Padne občas otázka: Jak to, že antifašismus je sám o sobě považován za něco dobrého, zatímco antikomunismus nikoliv? Odpověď je jistě složitější, ale ani samotná otázka není docela přesná. Pokud někoho označilo Rudé právo třeba v 70. letech vlídně za antifašistu, čtenář mohl předpokládat všechno: i že jde o počestného člověka, i že Rudé právo chválí takzvaného užitečného idiota, i že má na mysli ve skutečnosti normálního agenta východního bloku. Nebyl tedy vždy a všude ani antifašismus tak dobrá značka.

***

Velice by prospělo veřejným debatám o minulém režimu, kdyby ten, kdo nemá k tématu co nového říci, vynechal: Karla Gotta, chataření, skutečnost, že za minulého režimu nebyly mobilní telefony a internet, smrduté školní jídelny s červenou řepou ve sladkoslaném nálevu, Helenu Vondráčkovou, chalupaření, dovolenou v Bulharsku, kutilství, zahrádkaření a mnoho dalších témat.

Pár poznámek (6/2008)

Internetový deník Aktuálně.cz oslovil krajské představitele KSČM s otázkami jako třeba: „Byl Klement Gottwald Stalinovým spojencem a pomáhal mu prosazovat mocenské zájmy v poválečné Evropě?“ „Vraždil, týral a utlačoval komunistický režim nevinné občany Československa?“ „Přinesl 17. listopad 1989 konec útlaku většiny obyvatel Československa nomenklaturní komunistickou menšinou?“ Načež deník konstatoval, že neodpověděli, a připomněl, že Jaroslav Palas je absolventem večerní univerzity marxismu-leninismu. Možná považují VUML za elitní školu KGB? Čtenář se může cítit jako – v nejlepším případě – ve škole mateřské.

* * *

Výstava fotografických portrétů estébáků v centrech Brna a Prahy ukázala hlavně, jak bojovníci proti zlu přejímají jazyk onoho zla; jazyk výstav tváří úderníků, desek cti, ale i veřejných lynčů. Kdo procítil zlou tvář druhé republiky, poválečných let i normalizace, by po takovém jazyku nesáhl.

* * *

Pro řešení situace po posledních volbách použil Pavel Bém označení Sofiina volba. Velké pohoršení nevyvolal, asi jsme okorali: šlo o politický provoz, zatímco ve Styronově románu o to, které dítě nechat zabít ve vyhlazovacím táboře.

Pár poznámek (5/2008)

Kdoví zda spiklenecký výklad není vlastně naším nejběžnějším přístupem k dějinám: je jednodušší redukovat složitý děj na intriku než brát v úvahu milion aspektů. Jak mnoho lidí dodnes věří, že pád sovětského impéria by se vysvětlil, kdybychom věděli, co tajného si říkali Reagan s Gorbačovem, nebo že pád ČSSR by se vysvětlil, kdybychom věděli, jako to bylo doopravdy tehdy na Národní třídě! Minulý režim takové myšlení pěstoval. Vždyť pokud jsme My pochopili zákonitosti dějin a podle nich jednáme, musí být každá nesnáz především výsledkem zákulisních machinací, intrik a spiknutí. Takové byly titulky Rudého práva v 80. letech: Nitky a kanály směřují do Polska – Direktivy přicházejí z Paříže – Centrála v Pullachu – O stycích polských emigrantů s CIA – Operace Wojtyla…

*

Bylo by divné, kdyby tajné služby nepracovaly, také naše i ruská. Ale jak bezelstně, ba svým způsobem nadšeně přijaly sdělovací prostředky nedávnou nepříliš jasnou zprávu o působení ruských tajných služeb na náš vztah k americkém radaru! Titulky z vlivných internetových adres a novin byly na způsob: Rusko ovlivňovalo veřejné mínění proti radaru – Ruští agenti štvou Čechy proti radaru – Rusko chce vliv a má tu vhodný terén, říká bývalý šéf špionů Šándor.

*

Kolik bylo hlasů, které by připomněly, že nezdravé okouzlení rozvědkami velmi zkresluje veřejnou debatu? Kolik lidí si nyní, třeba podvědomě, odpustí vyslovit odmítavý názor, či jen nekonformní? Kdo by chtěl upadnout v podezření, že to říká za cizí peníze nebo jako předmět vydírání?

*

Kolikrát jsme slyšeli, že kdo není nadšen Ústavem pro výzkum totalitních režimů, kdo odmítá lustrace nebo je odmítá v dnešní podobě, má se patrně sám čeho bát? Jistě jsou takoví a jistě špióni pracují, ale jako obecný argument je to podlost. A diskuse tím obvykle končí.

*

Víceméně k témuž duchu ještě jeden citát (Neviditelný pes): „Mám tísnivý pocit, že se historie může opakovat a že jsou u nás síly, které se o to snaží.“ Patrně jsou u nás nějaké síly, ale nešlo by to vyjádřit – pardon – netotalitně? Skutečně, s minulostí jsme se dosud nevyrovnali…

Václav Burian

Poznámky (1/2012– )
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.