Básníci a vykladači: Anna Řezníčková nad básní Jošidy Rjúsuie
Anna Řezníčková: Málokterou báseň si zapamatuji přesně. Možná, že jenom tuhle. To dítě v ní pláče a pláče. Vyrovnávala jsem se s tím několik dní.
Jošida Rjúsui (吉田流水 1691–1758)
迷い子の泣く泣く掴む蛍かな
mayoigo no naku naku tsukamu hotaru kana
ztracené dítě
pláče a pláče světlušky
ale chytá dál
překlad Helena Honcoopová a -pb-
Málokterou báseň si zapamatuji přesně. Možná, že jenom tuhle. Už několik let si ji opakuju tak často, že jsem ji na první pohled viděla v jiném, starším překladu, kde dítě nepřestává plakat. Až když jsem začala psát, došlo mi, že jsem ji přece ještě ani nečetla. To dítě v ní pláče a pláče. Vyrovnávala jsem se s tím několik dní.
Myslím na ztracené plačící dítě chytající světlušky, když procházím nad ránem tichým chladným městem; chumlám se do slov jako do mantry. Otevírá klidné místo v myšlenkách. Trápím se nad tím, jak to popsat, pocit bezpečí, který mi přináší těch pár rozsypaných slov.
Je lehké sledovat věci, které jsou pro naše smysly postřehnutelné, konkrétní, je ale mnohem těžší sledovat věci, které naše smysly nechápou, píše se v podivné příručce o hypnóze. Postupně se zamotávám do možných významů nehmatatelného strachu, plíživé a děsivé metafory opuštěnosti každého člověka, která je hluboko v duši jako temný les. A v tom všem přece jen světlušky. Naku naku, není co na plat, na naše kupé klepe obsluha minibaru a můj spolucestující, obecně vzato velmi pěkný kluk, si objednává kafe a prý jestli nechci taky.
„Ne, ne, díky.“
„No jo, tady je jenom to 3v1. Já bych si tím dřív taky ani nevyplách pusu, ale má to svoje kouzlo, takhle ve vlaku. Kvůli ničemu jinýmu než kvůli tomu kouzlu se to pít nedá.“
Já se totiž většinou vyhýbám haiku, neumím to s tou křehkou hranicí banálnosti. Kouzlo téhle básně je v tom, že je tak jednoduchá, tak jasná a zapamatovatelná. Úplně bezproblémově ji interpretuje i hezký hráč rugby se zlomeným kotníkem na trase Plzeň – Budějovice – Jihlava, který nesnáší literaturu.
(Co studuješ? Už nestuduju. A co jsi studovala? Literaturu. Nesnáším literaturu.)
Haiku je čínská polévka pro duši, řekla někde Helena Honcoopová. Mohla klidně přesněji říct, že haiku je Nescafé 3v1 pro duši. V sychravém podzimním dni, ve starém vlaku, kde se ještě dají otevřít okna a látkové závěsy buší do kovových polic nad sedadly, podávám do druhého rohu kupé počítač s básní.
„To je jako všechno?“
Za okny dopolední mlha obaluje rozmazané žlutohnědé břízy, ještě zelené akáty a sloupy porostlé červeným psím vínem. A na chvíli kolem projede velký rybník a v něm dva ostrovy.
Potom se kluk nadechne a pouští se samozřejmě tam, kde už několik dní tápu.
„Takže. Fascinace ho motivuje k tomu, že objevuje svět, i přestože vystoupil z komfortní zóny. Taky tam vidím nějakou počáteční transformaci dítěte v muže, v té konfrontaci s realitou. Docela prostě složitou realitou, ve který je ztracený. Ale i tak je důležitější a vlastně pudový chytat něco zajímavýho a krásnýho. Nepřestat to chytat. Protože to ztracení je jenom pocit.“
Vlak už zpomaluje, projíždíme kolem hal a prvních domů Budějovic. Bude vystupovat. Opře se o berli, má tak rovnoměrně opálené ruce, hladkou kůži, a jak zatne, napnou se mu šlachy na předloktí – ještě v září dělal ve Švýcarsku plavčíka.
„Nic zlýho se přece neděje, objevování a zvídavost jsou důležitější než pocit ztracenosti. No a rozhodně ten přírodní aspekt je tam důležitý, fascinace přírodou. Světlušky, světlo ve tmě, symbol naděje.
Je to dost jasný, ani jsem to nemusel okecávat.“
Anna Řezníčková vystudovala VŠKK, katedru Literární tvorby. V loňském roce vydala debutovou básnickou sbírku Ahoj my už se přece dávno známe ty jsi taky člověk (Fra, 2024).
Sdílejte článek svému okolí:
