Držitelem Ceny Listů Pelikán za rok 2024 je Michal Bartoš: Péče o sebe musí jít ruku v ruce s péčí o naše lidské i nelidské druhé

Sdílejte článek svému okolí:

Cenu za rok 2024 převzal ekolog Michal Bartoš za dlouholetou organizátorskou a propagační činnost na poli ochrany přírody. Michal Bartoš je zakladatel, dramaturg a vůdčí osobnost Ekologických dnů Olomouc. Na tomto největším festivalu v ČR zaměřeném na environmentální témata se setkávají vědci a popularizátoři vědy nejen přírodovědných oborů s veřejností. Kromě besed jej tvoří také mnoho dalších vzdělávacích a kulturních akcí. Michal Bartoš je také zakladatelem a ředitelem Domu přírody Sluňákov, vzdělávacího centra v Horce nad Moravou, které se od roku 2007 věnuje šíření environmentální osvěty dětí, mládeže i veřejnosti. Je rovněž autorem a editorem řady publikací, zaměřených na vzájemné přesahy ekologie, sociologie, filozofie, religionistiky i ekonomie.

Eliška Fulínová: Chvalořeč na Michala Bartoše

Mám velkou radost, že se tu dnes můžeme potkat u příležitosti Michalova ocenění. Ačkoli jsem si vcelku jistá, že on sám by byl mnohem radši, kdyby se tímto způsobem neocitl ve středu zájmu. Tak jak ho znám, je naopak tím, kdo prostor poskytuje jiným a sám zůstává vskrytu, tak říkajíc na boční čáře. Platí to myslím pro obě jeho hlavní „veřejné děti“, pro festival a celou platformu Ekologických dnů Olomouc i centrum ekologických aktivit Sluňákov, které sídlí v nízkoenergetickém domě v Horce nad Moravou. Když mluvím o dětech, není to myslím ani trochu nadsazené – Michal Bartoš je spiritus agens, bez kterého by ani jedno nebylo. Prokázal a prokazuje přitom houževnatost, vytrvalost, trpělivost a nezmarnost v této míře a kombinaci u jiných nevídanou. Oproti jiným se neznám s Michalem zase tak dlouho, možná nějakých osm, deset let, ale dodnes neumím pochopit, jak dokáže za pomoci svojí laskavosti a vstřícnosti – protože přesně tak se k druhým zpravidla chová –, dosíci toho, že působí jako geologická síla, která dává do pohybu i ty nejnepravděpodobnější věci a děje a které prostě není možné vzdorovat: Michalovy organizační a organizátorské schopnosti působí jako gravitace – odpor je zkrátka marný.

Ekologické dny Olomouc přitom názvu navzdory dávno nejsou jen několikadenní festival v Olomouci, stejně jako sluňákovské centrum a Dům přírody Litovelského Pomoraví v Horce není, ani nikdy nebyl, „jenom barák“. Jsou to bohaté ekosystémy vztahů, do kterých je zapojené překvapivé množství aktérů a které přesahují lokální hranice Olomouce, Pomoraví i Moravy. Stanislav Komárek, letitý účastník Besed, by teď dovedl barvitě vylíčit, jak vystrkují panožky a vrůstají do velkého světa, který pak zevnitř nepozorovaně mění. Hlavně díky Sluňákovu, což je organismus vskutku multi-organismální a mnohodruhový, pak explicitně a zřetelně přesahují i hranice lidského světa a „berou na palubu“ (vzpomeňme na Archu Františka Skály ve sluňákovské zahradě) i ostatní, nelidské živé souputníky. Protože tak by to nakonec přece mělo všechno být, o to jde v těchhle podnicích především: o společný svět, jeden a stejný pro všechny, lidi i ne-lidi, zvířata, kytky, houby, mikroorganismy. Všichni jsme v tom spolu na jedné lodi, v jedné omezené kritické zóně jedné pomenší planety utopené v nezměrných hlubinách nepojatelných vzdáleností, kterých se děsili i jejich novověcí objevitelé. Je nejvyšší čas, aby nám to konečně došlo a začali jsme se chovat podle toho.

Ekologické dny i Sluňákov mají své kořeny hned zkraje devadesátých let. Tehdy se Michal Bartoš jednak setkal a propojil s některými význačnými postavami umělecké scény, jako byli už jmenovaný František Skála nebo Miloš Šejn. To vyústilo mimo jiné v koncepci a vznik jedinečné Galerie v přírodě v Horce – jde o „komponovanou krajinu“, která posiluje estetické a spirituální prožívání přírody, dostupné všem, bez ohledu na vzdělání i věk. Stačí přijít na procházku, zastavit se, pobýt. A za druhé se v devadesátých letech Michal Bartoš inspiroval od myslitelů přírody, jako byli již zesnulý Zdeněk Neubauer či Zdeněk Kratochvíl, autor filozofie živé přírody, oba dobově mimořádně vlivné osobnosti, přesahující svým významem pole akademické půdy, na které celoživotně působili.

Mluvím tu o tom mimo jiné proto, že ve velmi mnoha jiných oblastech se české společnosti podařilo přísliby a enthusiasmus devadesátek zcela prošustrovat. Z duše nesnáším médii oblíbený žánr „blahobytný postarší bílý muž nostalgicky vzpomíná, jak se tehdy ještě všechno smělo“. Oprávněně se poukazuje na to, že kořeny současné vpravdě nechutné oligarchické třídy je nutno hledat v tehdejší době i atmosféře a že nostalgie po devadesátkách je často nostalgií po časech, kdy byl svět ještě v pořádku: což ovšem znamená, že muži s drahými hodinkami mohli na veřejnosti poplácávat ženy po zadečku a ty za to byly náležitě vděčné. Ekologické dny Olomouc i Sluňákov a jeho aktivity přitom taky vyrostly z devadesátkového kvasu, samozřejmě ale z jeho úplně jiných poloh: z renesančního propojování filozofie, vědy a umění, z romantické citlivosti, z ducha starého environmentalismu, který u nás nějak fungoval i před revolucí, a také z u nás tehdy nové alternativní spirituality (dobově dehonestované jako „ezo“ nebo „new age“). Je myslím dobré si to připomínat, a taky snad stojí za to se zamyslet nad tím, jak to, že tady, na Ekologických dnech a v Horce, se to kupodivu nezhroutilo ani nezvrátilo ve svůj opak. Co jsou ty faktory, které stojí za tím, že oba projekty nejen přežily svou dobu, ale dál se rozvíjejí a zjevně prospívají?

Pusťte si záznam debaty spojené s předáváním Ceny Pelikán Michalu Bartošovi:

Podstatnou součástí odpovědi nutně musí být právě osobnost Michala Bartoše, zakladatele, dramaturga, dlouholetého ředitele. Je to přitom velmi nesamozřejmé, ba pro mě osobně vyloženě anti-intuitivní: zkušenost mě poučila, že v naprosté většině případů dlouhé ředitelování, nota bene když jde o samotného „otce zakladatele“, vede spíš k postupnému zahnívání a toxickému rozkladu než k rozvoji. Vzpomeňme na čerstvý příklad dlouholetého tandemu pana ředitele a jeho náměstka v pražské motolské nemocnici. To je samozřejmě od našeho zdejšího olomouckého „případu“ tak daleko, jak jen lze. A přivádí mě to k momentu, který je asi přece jen na místě zmínit, i když jsem nad ním dlouhou dobu váhala.

Když jsem se lidí ve svém okolí, kteří Michala Bartoše znají déle a lépe než já, ptala, co bych měla v rámci své „oslavné řeči“ určitě zmínit či co by se nemělo opominout, zazněla vždycky jedna věc, která popravdě ale vypovídá mnohem více o tristním stavu české společnosti než o Michalovi: řekni, jaký je to skromný člověk, nezkorumpovaný a nezkorumpovatelný – stál za stavbou ekocentra, které ve své době bylo nejdražší a nejluxusnější v republice, a sám jezdil ve staré otřískané škodovce. Je mi velmi žinantní chválit někoho za to, že nekrade. Nicméně faktor toho, že Michal Bartoš – a jak soudím, i naprostá většina lidí, se kterými spolupracuje – dělá to, co dělá, pro lásku k věci samé a s primární snahou obohacovat svět, nikoli tím nejtrapnějším a nejubožejším způsobem sám sebe, je určitě zásadní.

Kromě toho bych ale chtěla zmínit ještě další moment, tak říkajíc věčný nebo obsahový. Jako klíčové se totiž ukazuje nezamrznout intelektuálně a typem přístupu v době vzniku, ale udržet si otevřenost pro různé přístupy, otevřenost změně, což umožňuje posouvat se dál „s dobou“. To může znít skoro až ošklivě, konjunkturálně – a taky je to samozřejmě hodně těžké. Ale lpět pod záminkou nenaskakování na módní vlny na vlastních výpiscích z dávných vysokoškolských studií zjevně taky není správná cesta. Libovolné společenské instituce, které samy sebe začnou chápat jako ostrůvky starých dobrých časů v moři dekadentních proměn, se nezbytně mění v muzea, možná lépe ve skanzeny. Nic principiálně proti nim – i ony (a staromilci) mají své místo na světě. Nicméně jsem upřímně ráda, že EDO není intelektuální skanzen – jak ukazuje každoroční program i pohled na návštěvnictvo, generační obměna se Michalovi daří a environmentální festival ani aktivity Sluňákova se obsahově nevyprazdňují. A to, nutno podtrhnout, ačkoli je devadesátkový romantizující sentiment spíše na ústupu a „duch environmentalismu“ se spolu s antropocenním „duchem doby“ dosti proměňuje.

V českém prostředí přitom obecně máme v reflexi těchto probíhajících změn systémově dost zpoždění – souvisí to úzce s místním tragickým stavem humanitních věd a s dlouhodobým podceňováním humanitně-vědní vzdělanosti. To by ale bylo jiné téma. Co mám na mysli, je posun k post-humanismu a nutnosti promýšlet vztah k přírodě na půdorysu antropocénu – konceptu, který tematizuje, že člověk a příroda, lidské a kulturní, jsou nerozpletitelně propojeni, a vyzývá nás nejen vidět svět a skutečnost touto optikou, ale i rozvíjet nové formy vnímavosti a citlivosti, které budou tomuto antropocennímu světu odpovídat. A taky, v neposlední řadě, nové, antropocennímu světu šité na míru, formy „ochrany přírody“.

A ačkoli to bude znít jako strašlivé klišé, musím to říct, protože v tomto případě je to úplná pravda: způsob, jakým Michal Bartoš vždycky rozuměl environmentální problematice, a základní náhledy, na kterých svoje aktivity stavěl a stále staví, se v naší antropocenní realitě ukázaly jako vpravdě prorocké, v tom smyslu, že o dost předběhly svou dobu.

Jsou to přitom, možná do jisté míry paradoxně, tytéž důvody, proč na něj někteří hleděli – případně stále hledí – jako na podivína, který není žádný „pořádný“ environmentalista. Vždycky viděl environmentalismus v širších souvislostech – přírodní svět, jeho poznání a ochranu nikdy neodděloval tlustou čárou od oblasti sociální nebo od sféry kultury. Nikdy nerespektoval zdi vystavěné mezi jednotlivými vědními disciplínami, mezi přírodovědním a humanitněvědním přístupem, mezi vědou a uměním. „Ekologie“, o kterou mu šlo a jde, byla ekologie v etymologickém významu, který ji odvozuje od řeckého vyrazu oikos, což lze přeložit také jako domácnost, domov. Proto s takovou oblibou dál připomíná výrok Zdeňka Neubauera, který označil Ekologické dny Olomouc a jejich besedy za „společnou poradu o našem světě“. Náš svět, to je svět jako společný domov.

Náhled to přitom není banální: vezme-li se vážně, znamená to, že o přírodu nám nikdy nemůze jít jako o cosi vnějšího. Není to zahrádka, kterou máme zkrášlovat a okopávat. Člověk není ve vztahu k přírodě v roli zahradníka – nyní v antropocénu snad dokonce planetárního zahradníka –, který ze své mocné výše přehlíží skutečnost jako rozvinutou mapu, takže principiálně neskrývá žádná tajemství. Nejde o to rozhodnout se, jestli přírodu zničíme, nebo zachráníme – ale záleží hodně na nás, jak se nám tady, v tomto sdíleném světě, společně bude žít. Péče o sebe musí jít ruku v ruce s péčí o naše lidské i nelidské druhé – což se zřetelně ukazuje v čím dál drtivější a úzkostnější současnosti.

A právě tím bych při této slavnostní příležitosti ráda skončila. V nejširším slova smyslu „edukativní“, vzdělávací i výchovné aktivity, za nimiž Michal Bartoš tím či oním způsobem stojí, aktivity cílené na děti i dospělé (a to už v době, kdy – jak zmínil Tomáš Daněk – ekovýchova v obzorech většiny byla v podstatě náhradou za pionýrské tábory) jsou v jeho pojetí vždycky hlavně příležitostí a otevřením prostoru pro navázání vztahů, pro nalezení „spřízněných duší“ bez ohledu na rozdíly biologických i jiných „druhů“, pro budování společenství.

Važme si lidí, kteří něco takového umějí. I proto mě moc těší cena Listů Pelikán pro Michala Bartoše, kterou chápu jako právě sem mířené ocenění. Važme si lidí, kteří něco takového dovedou a kteří to pro nás dělají. Nečekají nás lehké časy – a bez silných mezilidských i mezidruhových vztahů, bez společenství, do nichž patříme a kde je nám dobře, bychom to všichni měli mnohem těžší.

Michale, děkujeme!

Eliška Fulínová je filozofka, pracuje jako badatelka v Centru pro teoretická studia UK a AV ČR, kde se v posledních letech věnuje filozofickému zkoumání antropocénu.

Sdílejte článek svému okolí: