Jacques Delors a nový podnět k rozvoji Evropy
Maria João Rodrigues: Co by dnes Jacques Delors řekl o dalším vývoji Evropy? Aniž bych si přisvojovala právo vyložit jeho autentickou pozici, zapojuji se do debaty coby člověk, který s ním byl v osobním kontaktu dvacet let.
Každý pokus zodpovědět otázku po dalším směřování Evropy musí začít identifikací velkých předělů, které nově určovaly směr evropského projektu, jehož byl Delors protagonistou a architektem. První velký předěl přišel v 80. letech 20. století s jednotným evropským trhem, Jednotným evropským aktem pozměňujícím Římskou smlouvu [a posilujícím evropskou integraci vytvořením velkého vnitřního trhu – pozn. red.], rozšířením na jih a politikou soudržnosti. Druhý přišel v devadesátých letech s pádem berlínské zdi a následnou potřebou rozšíření na východ a prohloubení evropské konstrukce vytvořením hospodářské a měnové unie a evropského občanství, zakotvených v Maastrichtské smlouvě z roku 1993.
Dva zmíněné momenty mají některé společné rysy. Za prvé, oba reagovaly na zásadní změnu mezinárodního kontextu: v prvním případě na americkou konkurenční výzvu a pád diktatur v jižní Evropě, ve druhém na sjednocení Evropy po rozpadu Sovětského svazu. Druhým společným rysem byla potřeba doprovodit rozšíření prohloubením evropské integrace, aby se předešlo budoucímu ochromení: v prvním případě se tak stalo zavedením hlasování kvalifikovanou většinou v rámci Jednotného evropského aktu; ve druhém případě zavedla Maastrichtská smlouva postup spolurozhodování, který dal Evropskému parlamentu legislativní pravomoc. Třetím důvodem byla snaha o zachování vnitřní evropské soudržnosti, což se podařilo posílením kohezních nástrojů v prvním období, zakotvením evropské strategie zaměstnanosti v druhém období a neustálou podporou dialogu se sociálními partnery s cílem nalézt lepší řešení.
Metoda, kterou Delors používal při přípravě, ovlivňování nebo formulování všech těchto rozhodnutí, zahrnovala pozoruhodnou kombinaci: brala v úvahu velké spektrum různých skupin, schopností a názorů; důkladně analyzovala fakta; stále pracovala v týmech; vedla pedagogickou, a nikdy ne demagogickou komunikaci; držela silné etické a sociální cítění. A k tomu všemu byly její součástí představivost a ambice s širokým a dlouhodobým horizontem a schopnost mobilizovat širokou škálu sil. Víme, jak obtížné je praktikovat tuto metodu v dnešních systémech vládnutí, ale je dobré si to připomenout a nevzdávat se.
S takto uvažujícím Delorsem jsem jednala po celá léta a měla jsem také tu čest s ním konzultovat, když jsem byla součástí týmu portugalského předsednictví Evropské unie v roce 2000, kdy bylo možné přijmout první evropskou strategii pro rozvoj, zaměstnanost a sociální soudržnost poté, co byla zablokována, když Delors svou Bílou knihou představil tuto novou ambiciózní myšlenku.
Znovu jsem s ním mohla jednat během portugalského předsednictví v roce 2007, kdy byla přijata Lisabonská smlouva poté, co byla ve Francii v referendu odmítnuta Smlouva o ústavě pro Evropu. Dobře si vzpomínám na přímočarost, s níž hodnotil neúspěchy, ale také na odhodlání, s nímž se je snažil překonat novými řešeními.
Naposledy jsme se setkali v dramatickém období krize eurozóny, kdy sice omezil svou fyzickou, ale ne osobní přítomnost na jednáních. Jeho odhodlání hledat pokročilejší formy evropské solidarity zůstalo nedotčeno i později, během pandemie, kdy se konečně podařilo vytvořit rozpočtový nástroj financovaný emisí evropského dluhu.
Co by Delors řekl o situaci, kterou dnes v Evropě zažíváme?