Jednou to tu bude tvoje

Sdílejte ukázku svému okolí:

Na lásce je něco strašnýho, synku. Anebo je něco strašnýho ve mně, to spíš. Láska je světlo, je to tak. Dělá z tebe světlou bytost a taky tě světlu vystavuje. Může se v tom světle zdát tak samozřejmá a snadná, až si vedle ní připadáš jako před soudem, jako člověk, po kterým se toho přece nechce tolik, ale on nedokáže ani to málo. Milovat bez zábran a pořád. Umět milovat bezpodmínečně. Milovat je. Milovat je všechny.

Snad jedině v tramvaji, tam můžu na chvilku prožívat takovou lásku. V metru ne, tam lidi vypadaj studený a nepřátelský. V tramvajích to je ale to jiný. Snad že jsou v nich velký okna a denní světlo je vlídný k lidským tvářím. Snad že jsou v pohybu.

Byl jsem zvyklej v nich jezdit mimo ty nejvíc uštvaný hodiny. Usadíš se a koukáš na ten náhodnej vzorek lidstva, máš s ním společných jenom pár zastávek, pár desítek vteřin na cestě z bodu A do bodu B. Nemáš na práci víc než dívat se na ně a tramvaj tě kolíbá, někdy zazpívá hlasem jedoucího vlaku, a to je krásnej zvuk, synku. Prohlížíš si je a zkoušíš v nich číst, může ti z toho být trochu smutno, není to ale tíživý, jsi rád, že máš spolucestující. Spolu cestující. Většinou jsou tiší, ale před cizími lidmi se tolik nehlídají, taky jsou ukolíbaní, nechce se jim držet masku a ty si zkoušíš představit, co všechno s sebou na tý cestě táhnou, a máš pocit, že to dokážeš, že to umíš dobře, a najednou jsi rád, že v tý tramvaji můžeš být s nima, že v ní můžeš být zrovna s nima, protože zrovna s nima se zrovna v tu chvíli cítíš být spojený a milovat je všechny ti nepřijde nemožný. Vystoupíš a necháš je zmizet za zatáčkou, nedals jim čas tě zklamat a sobě zklamat je, takže si můžeš udržet ten dojem lásky ještě chvilku. Ještě když si budeš ve větru zapalovat cigaretu a schovávat plamínek do dlaně, ještě když vítr roztrhne mraky a ty zvedneš hlavu, vydechneš kouř a na výloze večerky uvidíš odraz slunce a v něm i stopu nějakýho velkýho poprvé, poprvé a navěky. Láska je světlo, je to tak. Jenomže ve světle vidíš líp a vidíš taky věci, který bys daleko radši neviděl.

Nevím, jestli jsem otevřel okno v nemocničním pokoji, kde umřela moje máma. Pomáhá to prý duši najít cestu tam dál a osvobodit se. V tom pokoji bylo plno světla, bílý stěny, bílý povlečení, bílý rámy postelí, venku zářilo babí léto. Moje bledá máma pod bílou pokrývkou. Možná jsem to okno otevřel, protože jsem slyšel zpívat ptáky, když jsem na ni mluvil. Ale spíš ne. Šel jsem rovnou za ní. Už od dveří jsem viděl, že je konec. Šel jsem rovnou za ní. Jako kdyby se ještě dalo něco stihnout. Za ní.

Den předtím jsme v nemocnici byli s tátou, máma už nás nevnímala, venku bylo nádherně, slunce hřálo a říkal jsem si, že ji tím ještě drží při životě. Ještě dýchala, na pár okamžiků se probrala a pak zase zapůsobily opiáty. Táta už to nevydržel a šel domů, zmizel jsem krátce po něm, smutnej a taky s pocitem idiotskýho uspokojení, že jsem neodešel první. Večer se zatáhlo, těžký černý mraky, slunce zmizelo a já si uvědomil, že tohle už máma asi nevydrží. Ráno jsem za ní spěchal, byla neděle, ulice vylidněný, autobus prázdnej, nebe už zase jako vymetený a všechno tolik klidný. Já taky, věděl jsem, kam jdu a za kým jdu a jak ho najdu, koho uvidím, až otevřu ty dveře. Propásl jsem její poslední dech, muselo to být jenom o chviličku. Sednul jsem si vedle ní a začal mluvit, slova ze mě padala tiše a řadila se správně, vůbec jsem je nemusel hledat. Ale to okno jsem asi fakt neotevřel, musela kvůli tomu čekat, dokud to ze sebe všechno nedostanu, třeba ty slova znala ještě dřív, než jsem je pronesl. Ale byla trpělivá, vždycky byla. Se mnou, s nikým jiným. Počkala si, než se ten její kluk vykecá. Zatímco za oknem se barevný listy houpaly ve větru a bleděmodrý nebe se táhlo donekonečna, vonělo příslibem osvobození pro ni i pro mě. Milovala mě strašně moc, snad bezpodmínečně. Byl to cit těžkej jako kotva, kterou ta moje loď táhla za sebou, zasekávala se o balvany na dně moře, obrůstala vegetací a oky v řetězu prokmitávaly barevný rybky, rychlý, že je lidský zrak skoro nezachytí, je jich tolik druhů, ještě je neznáme všechny.