K historickému kontextu pořadu Stadtgespräche

Od druhé poloviny 50. let se evropští komunisté museli vyrovnávat se ztrátou dosud pevného svorníku, stalinského kultu osobnosti, a představou rychlé a revoluční přeměny společnosti. Náhle tak zřejmý, bolestný rozpor mezi ideologickou teorií a společenskou praxí, mezi deklarovanými cíli režimu a opravdu žitou realitou bylo nutné zacelit nalezením nového smyslu komunistické ideologie. Sociální organismus střední a východní Evropy zvolna rozbíjel ulitu naučených a naordinovaných ideologických pouček, jimiž byl po léta uzavřen a spolehlivě kryt před komplexním světem proměnlivé jinakosti. Jako novou strategii svého přežití v globalizujícím se a barvitém lidském společenství volil – nikoli samozřejmě a nikoli bez překážek – také dialog o variantách, podstatě a možnostech marxistické filozofie v podmínkách evropské průmyslové civilizace a stále propojenějšího světa. Kult jednoty byl nahrazován mnohostí názorů i zájmů. Společnost vstupovala do nové éry, do éry masmediální a informační společnosti. Vakuum, jež zůstalo po rozplynutí stalinských dogmat, volalo na prahu nové doby po zaplnění. Na linii starých i nových komunikačních kanálů se hledaly alternativní cesty sociální a politické praxe. Cesty, po nichž by se mohla vydat generace, která si troufala snít o vesmírných horizontech i o dosažení komunismu.

Pokud měl marxistický komunismus v nejistém světě nových očekávání a výzev uspět a získat si důvěru lidí, nezbývalo mu než se obrátit k realitě lidské skutečnosti, k hmatatelné i ověřitelné povaze života, ke skutečné podobě sociálních vztahů. Snaha podívat se zpříma skutečnosti do očí nenašla odezvu například jen v rehabilitované a čím dál tím populárnější sociologii, politologii, ve znovuobjevené filozofické antropologii nebo v technikách kriticky laděné reportáže, ale s rozvojem a šířením nových médií se opírala i o dynamičtější prostředky komunikace, jakým bylo i rozhlasové a televizní vysílání. Vlny rozhlasového a televizního signálu přinášely svědectví o stále komplikovanějších mezilidských kontaktech a vazbách – přehlednost, schematičnost a linearita budovatelských 50. let byla tatam, nahrazovaná mnohotvárností let šedesátých.

V nejednom obývacím pokoji se televize stala médiem, které nejen bavilo, ale s charakteristickou silou audiovizuálního přenosu také odhalovalo zblízka tvář československé každodennosti a s ní i limity, naděje a možnosti československého socialismu. Televize byla také branou k jinakosti, oknem do reality jiných zemí a kultur, spojnicí mezi státy. A tím se stala i prostředkem vzdělávání. Dostavba televizní sítě proto na konci 50. let patřila k nejaktuálnějším úkolům socialistického státu. Na 400 tisíc televizorů, evidovaných v Československu k roku 1959, tvořilo dohromady proud komunikace, který každodenně oslovoval až několikanásobný počet občanů a jehož potenciál bylo sotva lze domyslet.

Z pohledu komunistické strany představovala televize nejsilnější nástroj socialistické kulturní revoluce. Propojovala město a venkov a v očích představitelů KSČ měla z celé země udělat „jedinou fantasticky obrovskou učebnu“ a „jediné, fantasticky obrovské hlediště“. Malá skříň televizoru měla být neomezenou studnicí informací a poznatků, těchto stavebních kamenů očekáváného věku vědeckotechnické revoluce.

Tím odpovědnější byla funkce ředitele Československé televize, do níž Jiří Pelikán nastoupil roku 1963. A od počátku dával na srozuměnou, že rychle se rozvíjejícímu médiu hodlá obstarat takové prostředky a takové technické zázemí, aby televize byla nejen „odrazem současnosti“, ale aby do této současnosti také aktivně zasahovala a pomáhala určovat její podobu a chod. Takto ambiciózní cíl pochopitelně znamenal, že se televize musela z plných a vlastních sil vydat do neklidných vod publicistické a kulturní tvorby. Musela si najít a vymezit své jedinečné místo v mediálním a kulturním světě a dotýkat se přitom i otázek, které bezprostředně souvisely s politikou, kulturou, řízením, a nakonec i s mezinárodní diplomacií.

Tomu odpovídala i společenská pozice Jiřího Pelikána, který byl jako ředitel televize zván na akce mezinárodního významu. Mimo jiné na konferenci pro atomové odzbrojení, konanou v Římě v létě roku 1964, anebo na jednání osobností a odborníků z obou soupeřících velmocenských bloků v Paříži v listopadu 1967. Ve společenském ovzduší mírové koexistence států a mocenských systémů a v období hledání nového porozumění mezi zeměmi s rozdílným ideologickým zřízením úměrně rostl i Pelikánův sociální kapitál a vliv. Mediální síla televize na poli domácí i mezinárodní politiky mohla totiž jen růst. Ředitel československé televize se proto na politickém horizontu československých šedesátých let brzy stal někým, kdo udával tón společenskému dění, a to i mimo úzce vymezený národní rámec.