Město Grotte
Daniela Vodáčková: Víte co, půjdeme procházkou od nádraží. Vlastně nejdřív pojedeme z Palerma. Před chvílí jsem přiletěla na letiště Falcone Borselino. Mám středně velký oranžový kufr. Na měsíční cestu se neumím vydat s menším zavazadlem. Vím proto, jaké nesnáze mě čekají. A vím také, kdy nastanou.
Sdílejte článek svému okolí:
Jednou do roka opouštím naši zemi a odjíždím číst, psát. Místem, kam už třetí rok mířím, je Sicílie. Město Grotte. Dlouhou dobu jsem po Sicílii toužila. Vlastně jsem neměla konkrétní cíl, jenom pocit, že tam potřebuji jet. Ne za turistikou. Že tam prostě potřebuji být. A pak přišel můj tehdy devatenáctiletý syn s informací, že otec jeho kamaráda vlastní na Sicílii dům a že bych v něm mohla pobývat. A seznámil mě s Františkem alias Francescem. Na schůzce jsem se dozvěděla podrobnosti. Dům se nachází v městečku Grotte, na jihu Sicílie, a prý tam můžu plout z Janova. Francesco je mořský vlk; vlastní katamarán, s nímž se plaví po celém světě. Jistěže bych se na Sicílii ráda plavila, ale nechávám si to na později. Prozkoumala jsem jízdní řády a mapy a zjistila, že do Grotte je to nejblíž vlakem z Palerma. A zároveň, že do Grotte není blízko odnikud.
Založila a spoluzaložila dva ansámbly zaměřené na poučenou interpretaci staré hudby: komorního souboru Ensemble Guillaume a kvartetu Quadrifolium. Je autorkou básnických sbírek Z období prvních řas (Dybbuk 2016), Autoportréty (Malvern 2022) a Grotte (2024), publikovala v literárních časopisech Souvislosti, Psí víno, Glosolália, Tvar. V roce 2021 psala pro časopis Tvar pravidelný sloupek s názvem Báseň v odraze (26 textů). V roce 2018 byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky.
Sicílie má dvojí tvář, ta nastrojená, navoněná a barevná je určená turistům v Taormině a Syrakusách. V Grotte lze zažít jinou Sicílii. Špinavější, plnou neobydlených domů; na ulicích, navzdory třídění, se ledacos povaluje, žádný schod není stejně vysoký jako předchozí, což znamená pořád se dívat pod nohy, zato schody jsou všude, z náměstí do mé ulice je to dvakrát dvanáctistupňový svah a troje takové schody, celkem asi šedesát různě vysokých stupňů, ty nejvyšší jsou pro obry. Vlak jezdí za den jenom párkrát a cesta k němu od mého domu trvá třicet minut. K nejbližšímu pobřeží do Agrigenta se dostanu asi za hodinu a čtvrt. Tohle nejsou věty do turistického průvodce. Grotte je ale místo, kde je možné prožít pravou Sicílii.
Představte si město velké asi jako Žlutice, Mimoň nebo Hronov. Nachází se v jižní části Sicílie, v provincii Agrigento. Předchůdcem Grotte bylo starověké město zvané „Erbesso“, které vzniklo během doby bronzové a v 7. století př. n. l. bylo kolonizováno Řeky. Jméno „Erbesso“ může pocházet buď z latiny – „erbosus“ čili travnatý – nebo z řeckého slova „érebos“, což znamená „podzemní temnota“. Město Grotte se nachází zhruba na místě bývalého starověkého Erbessa. V byzantském období byla v jeho blízkosti, u velké skály zvané Petra, vybudována obytná osada, jejíž základ tvořily přírodní jeskyně (grotty). Místní obyvatelé se v přírodních jeskynních prostorách skrývali před útoky muslimů. Osada dostala název Grotte. Během středověku byla Grotte feudálním územím a v jejím držení se vystřídalo několik šlechtických rodů: Sanchesové, Ventimigliové, Montapertové, Castrogiovanniové a Moncadové. V roce 1471 udělil Jan II. Aragonský baronu Federicovi Montaperto povolení k výstavbě obranné věže na ochranu obyvatel – Torre del Palo (současný symbol města).
A víte co, půjdeme procházkou od nádraží. Vlastně nejdřív pojedeme z Palerma. Před chvílí jsem přiletěla na letiště Falcone Borselino. Mám středně velký oranžový kufr. Na měsíční cestu se neumím vydat s menším zavazadlem. Vím proto, jaké nesnáze mě čekají. A vím také, kdy nastanou. Tentokrát v Palermu nezůstávám přes noc, protože stíhám poslední vlak v 15.26. Přestupuji dvakrát. První přestup je v Palermo Centrale a pak ještě jeden v Aragona-Caldare. Z Aragony do Grotte to trvá posledním vláčkem už jenom deset minut.
S bušícím srdcem cestou sleduji z okna tu starou zemi, úchvatnou krajinu, která jinde není. I v přímém slunci je zahalená v mlžném oparu, ve sfumatu, takže vypadá jako obraz od renesančního malíře. Oblé nekonečné kopce, cesty k vinohradům a olivovým hájům a kamenná stavení patřící k sadům. Mraky jsou prosvícené sluncem, a jak postupuje odpoledne a mění se ve večer, nebe i oblaka se probarvují se do růžovofialova. Po třech hodinách jízdy konečně spatřím (své) město obtékající kopec, ozářené oranžovými pouličními světly. V půl deváté vystupuji a sbírám sílu na delší cestu. Kufr váží třináct kilo, je lepší ho vést vedle sebe a při chůzi se o něj opírat. Ani na jedné straně ulice vedoucí naštěstí po vrstevnici není dostatečně široký chodník. Auta počítají s tím, že se budou chodcům vyhýbat. Vedro ustupuje, ale pořád je vedro. Po cestě si v pizzerii Flash kupuji do krabice menší pizzu, v domě není nic k jídlu a na nákup je pozdě. Úplně zpocená dovleču kufr na náměstí; na lavičkách – od rána do večera, jak dobře vím – posedávají muži sedmdesát plus a jako vždycky koukají. Na skok se jdu do baru Centrale pozdravit s Alfonsem zvaným Fofo, ale jsem tak unavená, že hned pokračuji dál, protože vím, že hlavní fyzický výkon mě ještě čeká. Částečně vynesu, částečně vytáhnu kufr do schodů, definitivně zpocená odemykám Francescův dům ve Via Gioia. Vidím, že mě čeká spousta práce. Všude, kam se podívám, je opadaná omítka, dům je spíš neuklizený. První dva dny budu muset zametat, vytírat, uklízet povrchy, vynášet holubí trus z balkónů a možná také umývat okna. Chci alespoň zapnout lednici, a zjišťuji, že mrazák je plný nějaké červené – bezpečně vím, že rok staré – tekutiny. Ale elektřina naštěstí funguje. A čerpadlo čerpá vodu.
