Smrt je vždy jedinečná a konečná. Československé jednotky na západní frontě 1939–1945

Sdílejte článek svému okolí:

Nadcházející 80. výročí konce druhé světové války se opět stane příležitostí k připomenutí podílu jednotlivých spojeneckých armád na porážce nacismu, což vždy bylo (a stále je) téma nejen odborně-historiografické, ale téměř vždy i politické.

Námětem předkládané studie je vznik a vývoj historiky a publicisty v minulosti poněkud opomíjených vojenských formací, a to československých pozemních jednotek ve Francii (1939–1940) a Velké Británii (1940–1945). Ozbrojené zápasy, které vedli naši vojáci ve Francii v letech 1940 a 1944–1945, měly samozřejmě pouze omezený vliv na vývoj na evropských bojištích, ale to nijak nesnižuje statečnost a hrdinství našich „západních“ vojáků, neboť i oni přispěli k porážce německého nacismu – a tím i k osvobození ČSR.

Ve Francii 1939–1940

Francie jako významná evropská mocnost, jež se nacházela od 3. 9. 1939 ve válce s hitlerovským Německem, byla pochopitelně častým cílem československých uprchlíků, kteří v ní na podzim 1939 – po uzavření sovětsko-německé smlouvy o neútočení a po porážce Polska – spatřovali významnou (a v podstatě tehdy i jedinou) základnu dalšího ozbrojeného boje Čechoslováků za osvobození vlasti.

V září 1939 se ve výcvikovém středisku v jihofrancouzském městě Adge nacházelo na osm set čs. občanů a právě zde 28. 9. 1939 vznikla první organizovaná vojenská jednotka – 1. náhradní prapor, o den později byl ustaven 1. pěší prapor. V důsledku reorganizace armády nedlouho poté vzniká 1. československý pěší pluk (16. 11.) a o měsíc později také 2. československý pěší pluk.

Díky příchodu nových odvedenců – po mobilizační výzvě vydané 17. 11. 1939 Československým národním výborem, který ve Francii plnil funkci oficiálně zatím ještě neuznané exilové vlády – byla 15. ledna 1940 založena 1. československá divize zahrnující tři pěší pluky.

Velitelem této čs. divize ve Francii byl jmenován generál Rudolf Viest (1890–1945), budoucí hrdina i mučedník SNP, který byl v červnu 1940 nahrazen gen. Bedřichem Miroslavem-Neumannem (1891–1964).

Dne 1. června 1940 – tedy tři týdny po zahájení německého útoku na západní frontě – byl vydán rozkaz k přesunu celé československé divize k frontové linii. Bojová připravenost této divize ale nebyla příliš vysoká, a tak do přímých bojů byl nasazen pouze její 1. a 2. pěší pluk, a to v oblasti Loiry a Seiny. Třetí pěší pluk byl rozpuštěn a jeho zbylí příslušníci, kteří neabsolvovali výcvik, byli přiděleni k náhradnímu tělesu. V bojích ztratila tato divize 1635 mužů, z nichž na čtyři sta padlo – většinou českých krajanů žijících ve Francii.

K 27. červnu 1940 čítal stav divize celkem 11 405 mužů. Kromě antinacistických uprchlíků z protektorátu, kterých bylo 3236, a více než pěti set čs. interbrigadistů ze španělské občanské války byli příslušníky této divize rovněž sezónní dělníci a vystěhovalci české a slovenské národnosti žijící ve Francii. Do československého vojska ve Francii také vstoupily – či byly nuceny vstoupit – asi tři stovky sudetských Němců, kteří uprchli před nacisty.

Po porážce francouzské armády, kdy rychle postupující německá armáda 14. 6. 1940 bez boje obsadila Paříž, se do Velké Británie podařilo převážně přes jihofrancouzské přístavy Sete, Port Vendres a Marseille na přelomu června a července 1940 dopravit asi 4000 příslušníků 1. Čs. divize ve Francii, tedy přibližně třetinu jejího původního stavu.

Krize čs. vojska ve Velké Británii 1940

Situace našich vojáků v prvním roce jejich přítomnosti na britských ostrovech byla ovšem velmi složitá, neboť řada z nich podléhala v létě 1940 demoralizaci, a to především z důvodu předchozí těžké porážky ve Francii. V československém vojsku se objevovaly rovněž otevřené konflikty mezi vojáky a důstojníky, vzájemné spory panovaly i mezi jednotlivými důstojníky – ať se již jednalo o problémy hodnostního zařazení nebo kompetenčního vymezení pravomocí. V čs. pozemním vojsku ve Velké Británii nebyly ojedinělé ani verbální projevy antisemitismu, což pochopitelně těžce nesli vojáci židovské víry.

V červenci roku 1940 dokonce došlo k otevřené vzpouře mezi našimi vojáky ve vojenském táboře v Cholmondeley, když 539 levicově orientovaných vojáků odmítlo – pod vlivem čs. komunistů i někdejších příslušníků španělských interbrigád – respektovat Velkou Británií právě uznanou prozatímní československou exilovou vládu, kterou považovali za reakční a protisovětskou. Tito vojáci byli poté posláni k britským pracovním sborům, ale velká většina z nich se po dvou letech, po udělení prezidentské milosti, do čs. armády opět vrátila.

Vznik Čs. brigády ve Velké Británii

Teprve po překonání několik měsíců tr­vajících vnitřních rozporů v řadách našich vojáků a po podepsání dohody mezi britskou a čs. vládou z 25. října 1940 mohla být ve Velké Británii ustavena pod velením generála Bedřicha Miroslava-Neumanna, dříve velitele naší divize ve Francii, Československá smíšená brigáda.

Dne 1. 7. 1941 byla tato brigáda přeměněna na 1. Československou samostatnou brigádu o síle tří pěších praporů, smíšeného předzvědného oddílu, 1. dělostřeleckého pluku a ženijní roty. Brigáda měla v tu dobu pouze 2636 vojáků a k dispozici 375 kusů vojenské techniky. V březnu 1943 se velitelem brigády stal plukovník dělostřelectva Alois Liška (1895–1977).

Po příchodu Československého 200. lehkého protiletadlového pluku do Velké Británie, jehož 1600 příslušníků se vyznamenalo především v bojích u Tobrúku v Libyi, byla v září 1943 1. Čs. samostatná brigáda přeměněna na Československou samostatnou obrněnou brigádu, jejímž velitelem zůstal Alois Liška, který byl krátce před touto reorganizací povýšen do hodnosti brigádního generála.

Základem brigády se staly dva nové tankové prapory a součástí této jednotky byly rovněž dělostřelecký pluk, protitankový oddíl, protiletadlová baterie, brigádní spojovací rota, ženijní rota, mostní četa, dopravní oddíl i oddíl polního četnictva. Čs. samostatná obrněná brigáda byla organizována podle vzoru britských obrněných brigád, disponovala rovněž některými jednotkami divizní úrovně. Na druhou stranu se dlouhodobě potýkala s nízkým početním stavem.

Návrat čs. vojáků do Francie 1944

V první polovině roku 1944 pokračovala brigáda v jižním Skotsku v bojovém výcviku, který zahrnoval denní i noční přesuny, a především nácvik protiletecké a protitankové palby.

Po spojenecké invazi v Normandii v červnu 1944 byly zahájeny přípravy na přepravu obrněné brigády do Francie, k níž došlo ovšem až v září.

Čs. samostatná obrněná brigáda se po vylodění ve dnech 31. 8. – 9. 9. 1944 v nově zbudovaném přístavu Mullberry u severofrancouzského města Aromanches přesunula do tranzitního kempu poblíž Falais. V té době čítala 4300 mužů české, slovenské i německé národnosti, kteří měli k dispozici 140 tanků, 190 obrněných vozidel a 800 automobilů.

Později byl její stav doplňován o vojáky slovenské armády a protektorátního Vládního vojska. Příslušníci obou těchto vojenských těles byli dislokováni v severní Itálii a tam byli zajati západními spojenci či přeběhli k místním partyzánům. Mezi významné rekrutační zdroje naší brigády ve Francii patřili také zajatci Wehrmachtu pocházející z národnostně nevyhraněného Hlučínska. Na jaře 1945 tak celkový stav brigády dosáhl 6000 mužů, přičemž dalších 2500 Čechoslováků sloužilo ve výcvikových jednotkách ve Velké Británii.

Obléhání přístavu Dunkerque

Vojáci Čs. samostatné obrněné brigády počítali od léta 1944 s tím, že se budou společně s ostatními spojeneckými armádami podílet na osvobozování Francie a poté postupovat do nitra Německa s cílem dosáhnout československých hranic. V září 1944 ovšem velitelství 21. skupiny britské armády, pod jejíž velení čs. brigáda spadala, rozhodlo, že tato jednotka nemůže být použita pro přímé frontové nasazení, neboť by v případě velkých ztrát nebylo možno doplňovat tabulkové počty mužstva. Brigádě tak byl svěřen úkol převzít od kanadské armády obléhání francouzského přístavu Dunkerque, kde byla obklíčena německá posádka pod velením viceadmirála Friedricha Frisia o síle 12 000 mužů, kteří ohrožovali postup spojeneckých jednotek.

Hlavním úkolem brigády bylo blokovat německé obránce a znemožnit jim výpad jakýmkoliv směrem. Českoslovenští vojáci měli v prostoru nacisty silně opevněného přístavu podnikat především drobné místní útoky a časem německou posádku donutit ke kapitulaci, což se nakonec 9. května 1945 i stalo.

Nejznámější akci československých tankistů při obléhání tohoto přístavu popsal vojenský historik Zdenko Maršálek v článku Čechoslováci u Dunkerque v říjnu 1944 a poté, který byl zveřejněn v časopise Národní osvobození (22/2014):

Českoslovenští tankisté byli dosud cvičeni pro manévrový útočný boj a na své nové zadání nebyli ani připraveni, ani novým způsobem vybaveni, přesto se nespokojili pouze s pasivním „hlídáním“ Němců. Naopak, již krátce po svém příjezdu připravili a provedli dvě větší bojové akce, které sice měly být jen průzkumem bojem, přesto skončily velkým úspěchem. Nejslavnější se stala první z nich, podniknuta v den státního svátku 28. října 1944. Tehdy na východním úseku obkličovacího perimetru provedli vojáci několika jednotek silný výpad. Za pomoci tanků vnikli do obranných linií a během několika hodin zcela zlikvidovali německý pěší prapor, který daný úsek hájil – do zajetí vzali 350 Němců, dalších asi 150 padlo, to vše při velmi nízkých ztrátách vlastních.

K dalším velkým střetům – již ale ne tak úspěšným – mezi našimi vojáky a německými obránci přístavu došlo na počátku listopadu 1944 a na jaře 1945, ve dnech 10.–12. dubna. Poslední českoslovenští vojáci zde padli krátce před německou kapitulací.

Význam bojů Čs. samostatné obrněné brigády o město Dunkerque zhodnotil již citovaný historik Z. Maršálek takto:

Příslušníci pozemních jednotek na Západě byli po válce z propagandistických důvodů rychle zastíněni příkladem svých kolegů z východní fronty. Je holou skutečností, že nasazení u Dunkerque neodpovídala představám vojákům o tvrdých bojích a postupu do nitra Německa. Za války si však voják svůj úkol nevybírá – navíc každý úkol má svoji důležitost, a rozkaz je prostě rozkazem. Přesto je nutné zdůraznit, že své zadání vojáci splnili beze zbytku. Smutným důkazem jsou ostatně i jejich oběti. V důsledku bojových akcích u Dunkerque zahynulo celkem 183 příslušníků brigády. Oproti krvavým bojům na Dukle či u Liptovského Mikuláše byli sice mnohem nižší, to však nijak nezmenšuje tragédii všech těchto jednotlivců: smrt je vždy jedinečná a konečná…

I při vědomí těchto faktů je ovšem nutno konstatovat, že vojáci Čs. samostatné obrněné brigády nedostali, na rozdíl od příslušníků jiných našich ozbrojených sil bojujících v součinnosti s britskou armádou (nebo s její podporou), jako byli českoslovenští parašutisté vysazení v protektorátu, příslušníci britského Královského letectva (RAF) nebo naši vojáci bojující v severní Africe, větší příležitost předvést své bojové schopnosti a odvahu. Možná i proto boj našich vojáků u Dunkerque nevstoupil nikdy do trvalého historického povědomí české společnosti a nebyl ani nikdy výrazněji umělecky zpracován.

Závěr války a vznik Kombinovaného oddílu

Dne 23. 4. 1945 byl ze stavu Čs. samostatné obrněné brigády dosti narychlo vyčleněn tzv. Kombinovaný oddíl, který se pod velením podplukovníka Aloise Sítka (1903–1993) v počtu 139 mužů v řadách 97. pěší divize 3. americké armády symbolicky zúčastnil osvobozování západních Čech.

Vznik tohoto oddílu byl motivován výhradně politicky, neboť rychlý postup Američanů, kteří 18. dubna 1945 dosáhli v Ašském výběžku původních předmichovských hranic (přičemž Berlín nebyl Sověty ještě dobyt), vyvolal u některých amerických, a především československých vojenských představitelů naděje na možné osvobození Prahy americkou armádou – s přispěním čs. jednotek, což by nepochybně oslabilo očekávaný sovětský či komunistický vliv u nás po skončení války.

Ovšem britský maršál Montgomery nesouhlasil s přesunem celé brigády, a proto se do nitra střední Evropy vydal přes osvobozenou Belgii a Lucembursko a obsazené Německo jen tento malý čs. oddíl, který během týdenního přesunu u Pomezí nad Ohří dosáhl hranic ČSR.

Tento okamžik popsal ve svých pamětech Od Tobrúku do Plzně (1992) Josef Sommr, jeden z mála československých vojáků přicházející ze Západu, který měl možnost se podílet přímo na osvobození své vlasti:

Když jsme konečně dostali rozkaz k přesunu na naše území, kde byl naším cílem Cheb, kolona vozidel se rychle sestavila a vyjela k našim hranicím. Kapitán Kraus byl vyslán napřed, aby podle mapy zjistil místo, kde překročíme hranice. Stalo se tak 30. dubna 1945 asi v deset hodin dopoledne (…) Na malé prostranství vedle silnice nastoupil celý oddíl a zástupce velitele, štábní kapitán Pujman, podal veliteli oddílu hlášení, že jsme vkročili na území naší vlasti. Zmocnilo se nás všech hluboké dojetí, sem tam ukápla i nějaká ta slzička, vždyť i hlas štábního kapitána Pujmana se chvěl dojetím. Většina našich vojáků odešla v roce 1939 a teď se po šesti letech války vracela…

Krátce poté vojáci z Kombinovaného oddílu vstoupili do Chebu a později i do Františkových Lázní. Plzeň je pak uvítala 7. 5. 1945. Povstalecké Praze ale již na pomoc přijet nemohli, a proto byli nuceni zůstat 8. 5. 1945 v obci Kyšice u Rokycan. O dva dny později sice část příslušníků Kombinovaného oddílu do Prahy nakonec dorazila a zúčastnila se zde dokonce přivítání příchodu „košické“ vlády, avšak již 11.  5. byl této jednotce vydán rozkaz k návratu do Plzně.

Po splnění svého hlavního bojového úkolu, tedy po kapitulaci německé posádky v Dunkerque 9. května 1945, byla Československá samostatná obrněná brigáda přepravena na území již osvobozeného Československa a dislokována oblasti Klatov. Dne 30. května 1945 vykonali příslušníci samostatné obrněné brigády slavnostní přehlídku v Praze, čímž jejich bojová cesta skončila.

Zdeněk Víšek je učitelem na gymnáziu V. B. Třebízského ve Slaném.

Sdílejte článek svému okolí: