Úvod k Magdaléně
Na chvíli si sednu u božích muk, kde se rozdvojuje cesta do polí a do temného hvozdu, kterým budu klopýtat domů při chladné záři svítilny v mobilu. Třeba to bylo všechno docela jinak. (Petr Šmíd: Úvod k Magdaléně)
Sdílejte povídku svému okolí:
Podivný den s ocelově šedou oblohou, ale mně je dobře. Povadlé a odumírající keře růží, o které nepečuju ani na jaře a v létě. V kůlně na spadnutí se snažím vymotat česáček ze změti provazů, pružných latí, pilek a dalšího haraburdí. Podobná eskapáda se pak opakuje s žebříkem. Všechno si hezky nanosím pod jablůňky. Jsou staré, pokroucené a porostlé lišejníkem. Žebřík nemůžu nikde kloudně opřít, a tak se nakonec rozhodnu brát jablka česáčkem ze země. Kam nedostanu, vyšplhám. Chci se vyšvihnout na tenký kmen. Chytím se větve, abych se vyšvihla, ale větev mi zůstane v ruce. Kus odloupnutého lišejníku mi spadne do oka, které za chvíli zrudne a začne pálit. Slzím a na jedno oko slepá manévruju s česáčkem pod jabloní.
Celé zachmuřené odpoledne sbírám na své podivné, listím zapadané zahradě jablka. Odměnou mi je jejich vůně. Nedám si je do sklepa, ale přímo do největší místnosti chatky. Čtu si knížku a cítím vůni jablek. Jdu spát na půdu a před usnutím vdechuju vůni jablek. Jen tak si pokuřuju a dívám se, jak prší. Sedím na prahu, a když začenichám směrem do chatky, vůně tabáku se prolne s vůní jablek.
K večeru postávám u řeky a představuju si, že jde o unikátní zákoutí, které se po stovky let nezměnilo. Není tady žádná cesta a žádné známky toho, že by tudy někdy vedla. Koryto Úpy je divoké a nikde stopy po brodu nebo zbytky mostu. Stromy okolo tvoří nepříliš hustý les. Vidím hlavně borovice a smrky. Tu a tam buk. Borovice jsou mladinké a smrky tu třeba dřív nerostly vůbec. Vlastně to tu mohlo vypadat docela jinak. Kraj byl odlesněný. Řeka se nemusela ubírat krajem tak divoce. A zaniklou cestu jenom neumím rozeznat v terénu. Bylo by asi přirozené, kdyby kopírovala tok řeky.
Při návratu míjím pomníček padlých a nezvěstných z první světové války. Přesně uprostřed čtu jméno svého prapradědečka – Fridolín. Nikdy se u toho jména nemůžu ubránit veselosti. Fridolín se mi prostě vůbec nespojuje se všemi těmi válečnými hrůzami. Fridolín byl nezvěstný, ale je nad slunce jasné, že padl. Už nikdy neviděl svou milovanou Martu a už neviděl, jak roste a dospívá jeho jediný syn, kterého opustil v pěti letech.
Na chvíli si sednu u božích muk, kde se rozdvojuje cesta do polí a do temného hvozdu, kterým budu klopýtat domů při chladné záři svítilny v mobilu. Třeba to bylo všechno docela jinak. Vymyslím Fridolínovi nějaký přívětivější osud.
