Za Václavem Žákem: Voda řeky Maros
V září nás v čerstvě dožitých 80 letech opustil dlouholetý šéfredaktor Listů Václav Žák. Výjimečně při této příležitosti zveřejňujeme hned dva texty: Životopisnou vzpomínku Milana Znoje doplňuje osobním fejetonem šéfredaktor Listů Tomáš Tichák.
Sdílejte článek svému okolí:
Milan Znoj: Za Václavem Žákem
I
S Václavem jsme se seznámili v druhé polovině 80. let nad četbou Hegela, což nebyla látka k lehké konverzaci. Václav Žák patřil k okruhu Patočkových žáků, ale začal chodit také na seminář, který Milan Sobotka vedl na Filozofické fakultě UK. Četli jsme zrovna Schellingovu kritiku zaměřenou na Hegelův metafyzický panracionalismus, který byl demaskován jako filozofovo pokrytectví, ve kterém se rozum vydává za hybatele veškeré skutečnosti, ale ve své namyšlenosti slibuje jen vzdušné zámky a dveře uzamčené na petlici. Prožívali jsme pozdní komunismus a zdálo se nám to prorocké. Václav Žák byl ovšem bytostný racionalista, trochu skeptik, ale zároveň opatrný optimista. Byl přesvědčen, že se vždy dá najít rozumná dohoda, která vyřeší konflikty, že se dají postavit mosty, které překlenou příkopy, jenom se člověk nesmí chovat zarputile a dobyvačně. Důvěřoval v rozum, lidskou soudnost a schopnost domluvy, v tom byl docela nakažlivý. Chtěl, aby filozofie spojovala. Koncem 80. let mě pozval do svého bytu v Holešovičkách na besedu patočkovců s jedním nizozemským filozofem, kde jsem potkal i několik našich studentů. Tématem byly emancipace, řád a pravidla. Hostující filozof emancipaci pojal hodně esteticky. Líčil ji jako svobodu, okouzlení a vzájemné vytržení při tanci, zřejmě při tanci v páru, neboť tanec, jak jej líčil, měl svá pravidla, daný rytmus a naučené figury, přesto se v něm otevíral prostor pro emancipaci. Pokud mě paměť neklame, Ivan Chvatík soudil, že je to takový symbol ráje se všemi úskalími rajského myšlení. Mě se spíše zdálo, že je to nějaká estetická verze demokratického socialismu. Těžko říci.
Přišel Listopad 1989, a to byl tanec. Mnozí snili o ráji, demokratický socialismus nicméně brzy vypadl ze hry. Prožívali jsme ovšem emancipaci. Zakládaly se demokratické instituce, hledala se nová pravidla, bohužel racionální soudnost při řešení konfliktů se stala vzácným zbožím. Etnický česko-slovenský konflikt rozvrátil stát, antikomunismus posiloval svaly a privatizace se stala vášní. S tím vším se Václav Žák potýkal, leč marně se při tom dovolával svého proceduralismu.
II
Občanské hnutí (OH) po prohraných volbách 1992 vypadlo z parlamentu a hledalo cestu, jak by se do vrcholné politiky mohlo vrátit. Václav Žák se v tomto směru hodně činil a přizval mě k dílu. Začali jsme chodit na grémium OH, což byl takový poradní orgán úzkého vedení. Cílem byla proměna OH v politickou stranu. OH mělo svá regionální ohniska, spřízněné členstvo a v šarvátkách, kterými prošlo, si udrželo svůj liberální profil. Měla tedy vzniknout liberální opozice k vládnoucí koalici, ve které dominovala neokonzervativní ODS. OH se tedy potřebovalo postavit proti neoliberalismu ODS. Poukazovali jsme na dvojí liberalismus, který byl ve hře, ale v pozadí byl vlastně dvojí proceduralismus, který bylo třeba politicky rozlišit: na jedné straně proceduralismus volného trhu, který přeje mocným, a na straně druhé měl být proceduralismus rovných práv, který dává férovou šanci všem k vlastnímu životu. S tímto přesvědčením jsme s Václavem Žákem psali několik programů. Vznikla strana Svobodní demokraté (SD) a ta zkoušela několik profilů, až vše skončilo sloučením s národními socialisty ve straně SD-LSNS v roce 1995. Politické konflikty té doby šly jinou cestou. Liberální proceduralismus, ani podezděný občanskou společností a vybarvený nazeleno, k úspěchu nestačil.
Přijďte na představení právě vydaných Listů 5/2025. Celý večer věnujeme Václavu Žákovi.
Václav Žák byl nicméně liberálním proceduralistou do morku kostí. Byl přesvědčen, že každý problém se dá politicky zvládnout, když se racionálně posoudí alternativy, vyváží zájmy a navrhne postup, který bude výhodný pro všechny. I když odešel z politiky, nevzdal se, o politice přemýšlel a hodně o ní psal. Stal se z něj jeden z našich nejlepších komentátorů, diskutérů a investigativních novinářů, nepsal ovšem glosy, ale dělal analýzy, byl při tom korektní a psal jen se znalostí věci. Jedním z jeho velkých témat byla česká privatizace. Její začátky a spory, které se kolem ní vedly, zažíval ještě jako místopředseda českého parlamentu. Když vypadl z vrcholné politiky, jeho zájem možná i zesílil. Se zaujetím a občas i s podivem sledoval, jak se odvíjela „zlatá léta devadesátá“. Poznatky z byznysu té doby si dokázal sehnat, měl své zdroje. V otázkách privatizace mu byla vzorem privatizace Škodovky v Mladé Boleslavi, kterou připravila ještě Pithartova vláda a v ní především její ministr průmyslu Jan Vrba. Václav Žák vždy říkal, a Petr Pithart to připomíná stále, že to byla ta nejlepší cesta velké privatizace českého hospodářství, vedle malé privatizace a restitucí, jejichž procedury měly ovšem jiné ideové založení. Jan Vrba skutečně ještě do voleb 1992 připravoval širší koncept privatizace, který počítal s trpělivým vyhledáváním strategického zahraničního partnera pro klíčové, řekněme páteřní české průmyslové podniky. Takovým strategickým partnerem se pro českou Škodovku stal německý Volkswagen, který ovšem musel připravit plán rozvoje podniku, jehož podmínky a parametry vyjednávalo se zahraničním investorem pěkně krok po kroku právě české ministerstvo. Říkal jsem tomu ministerská privatizace. Václav Žák trval na tom, že by to byl nejlepší způsob, jak vyřešit onu kvadraturu kruhu privatizace ve státě, kde je velký státní průmysl, všichni by chtěli být kapitalisté, ale nikdo nemá potřebný kapitál. Víme, že Klausova kupónová privatizace tuto kvadraturu vyřešila po svém, když „jistota desetinásobku“ Viktora Koženého přitáhla k privatizaci masy, které dostaly kupóny, a jejich sběrem se pak polo-živelnou cestou ke kapitálu dostaly velké investiční fondy. Ministerská privatizace Škodovky z toho vyčnívá jako kůl v plotě. Podle Václava Žáka ovšem právě taková měla být férová procedura privatizace, nikoli ta kupónová, která státní majetek zdánlivě rozdala všemu lidu, nakonec ale skončil v rukou nové investiční elity. Myslím, že na tom je hodně pravdy, ale Václavovi jsem vždycky říkal, že tento jeho procedurální argument se zakládá na nepochopení politiky. Politika je bytostně živel a konflikt, touha vládnout a prosadit svou vůli proti vůli druhých. Můžeme doufat, že liberální proceduralismus dodá tomuto živlu jisté racionální meze, ale nemůže při tom politickým dilematům uniknout. Po pádu komunismu byly masy v pohybu a utvářely se nové politické identity nesené novou vůlí a politickou ambicí. Proto je iluzorní představa, že privatizace mohla proběhnout nějakou takovou spořádanou ministerskou cestou. Jak uvěřit tomu, že by revolučně naladění občané byli tak zdrženliví a natěšení podnikatelé by trpělivě čekali, až na ministerstvu najdou strategického partnera a vyjednají s ním vhodnou metodu privatizace? Tak politika nefunguje. Politično je živel a najde cestu, jak ve svém ohni přetaví společenské zájmy v politickou moc. Nemyslím, že by tím měl být liberální proceduralismus poražen, naopak naděje na racionální politiku, která dává všem férové šance k životu, má pořád svou politickou přitažlivost, ale pouhý proceduralismus, střízlivost a věcnost ke zvládání politična nestačí. Taková je podle mého lekce, kterou Svobodní demokraté (OH) v devadesátkách dostali.
III
Václav Žák rád diskutoval, komentoval politiku a psal pro občanskou veřejnost. Doufal, že tak rozšíří vlny a vlnky poznání věcí veřejných. Mezi taková fóra jemu nejmilejší patřil nepochybně časopis Listy. Po dlouhá léta od roku 1997 až do roku 2021 byl jejich šéfredaktorem. Věren svému překlenování trhlin a stavění mostů, pomohl Václav Žák převést Listy od reformního komunismu k liberální levici, kde svůj prostor našli liberální autoři ze Slovenska či odjinud ze střední Evropy.
