Zdechl nám milý kůň

Fotka vánočního stromečku a pod ní tři slova: #stromek #vánoce #chcípnu. Hashtag #chcípnu je na sociálních sítích velmi oblíbený, objevuje se u stovek příspěvků, často ve spojení se sportem (náročný pohyb vede ke smrti) či s letními teplotami (vedro vede ke smrti). Někteří uživatelé údajně chcípnou smíchy, když sdílejí příspěvky, které jim připadají nadmíru vtipné. Leckdy ale, tak jako v příspěvku se stromečkem nebo u jiné fotografie, na níž jde jistá Ester do brněnského klubu na koncert své oblíbené kapely (#yesyesyes #brno #chcípnu), dotyční tímto chcípnutím pravděpodobně vyjadřují pocit nezměrného štěstí.

Ať už chcípnutí, smrt, skon, úmrtí, zdechnutí, pojití, úhyn, skonání, zhebnutí, ukončení životních funkcí či exitus, smrt je z hlediska jazyka fascinujícím fenoménem. Na jednu stranu jde o silně tabuizované téma, které naráží i v užití jazyka na řadu společenských pravidel a hranic, na stranu druhou jsou výrazy spojené s koncem života tak silné, že jimi lidé své projevy velmi často okořeňují, někdy až plýtvají.

Zprávy o úmrtí osobností jsou v médiích zpravidla uváděny jednoduše, bez komentářů v titulcích. Za normu lze označit 3–5 slov: Zemřel/a + volitelně funkce či povolání (uzná-li autor zprávy, že osobnost nemusela být známá všem) + jméno + příjmení: „Zemřel nobelista Daniel Kahneman.“ (novinky.cz) „Zemřela Hana Bělohradská.“ (Respekt) Eufemismy jako opustil nás, už není mezi námi atd. v titulcích objevíme zřídka, např. „Odešla Helena Zmatlíková“ (MF Dnes).

Těžko by se hledal tenčí led. Pokud chci vyjádřit zprávu o smrti, mám sice k dispozici velmi bohatý repertoár slov a frází, možnosti mám ale z důvodů přísných společenských norem velmi omezené. Jedna paní měla velmi nemocného muže. Ocitl jsem se nedávno v situaci, kdy bylo vhodné pronést pár zdvořilostních frází, proto jsem se na manžela zeptal. Odpověď byla stručná: „On to nedal.“

Forma mě překvapila více než obsah. „To je mi líto,“ odpověděl jsem za společensky ne zcela přijatelně dlouhou chvíli a ještě dlouho přemýšlel, jak ji ze všech možností napadlo použít zrovna toto vyjádření nešťastné události.
Pravidla jsou volnější v případě smrti zvířete, kde se za neutrální místo zemřít, umřít, skonat považují slovesa pojít, uhynout, dříve i zdechnout, které ještě Slovník spisovného jazyka českého považuje za zhrubělé, jen je-li řečeno o člověku, nikoli o zvířeti: „Horymír velmi zarmoucen všecko slíbil a těžko se s Šemíkem loučil. A když milý kůň zdechl, stalo se jak byl žádal.“ (A. Jirásek: Staré pověsti české, 1894)