Zemřel Patrik Eichler. Zveřejňujeme při té příležitosti Patrikem moderovanou debatu s Aleksandrem Kwaśniewským
Zemřel Patrik Eichler, dlouholetý redaktor Listů, ředitel Masarykovy demokratické akademie, novinář a politický komentátor. Při té příležitosti zveřejňujeme výtah z debaty s laureátem Ceny Listů Pelikán Aleksandrem Kwaśniewským. Patri Eichler debatu sám moderoval a připravil ji k vydání
S velkou bolestí jsme přijali zprávu, že zemřel Patrik Eichler, dlouholetý redaktor Listů, ředitel Masarykovy demokratické akademie, novinář a politický komentátor.
Poslední rozloučení s Patrikem Eichlerem se bude konat v pátek 20. listopadu od 13 hodin v Praze ve velké obřadní síni strašnického krematoria.
Patrik Eichler byl nedílnou součástí i posledního čísla Listů. Pro něj připravil výtah z debaty s laureátem Ceny Listů Pelikán Aleksandrem Kwaśniewským, již sám moderoval. Článek při té příležitosti zveřejňujeme.
Politika je věcí řízení rizik
Debaty u příležitosti udělení ceny se společně s laureátem Aleksandrem Kwaśniewským a bývalým disidentem a diplomatem Petrem Pospíchalem účastnil diplomat a podnikatel Sergiusz Najar. Za Listy debatou provázel Patrik Eichler.
AK: Než začnu odpovídat na otázky, chci říci, že jsem skutečně dojatý a poctěný, že mohu převzít Cenu Pelikán. Jiří Pelikán byl člověkem, kterého jsem znal. Můj otec byl z jeho generace, narodil se v jednadvacátém roce, byl lékařem, velmi se zajímal o politiku a mimořádně sympatizoval s pražským jarem, s událostmi, které se odehrávaly v roce 1968. Měl velké sympatie k Františku Krieglovi, ale pamatuji si jména Josefa Smrkovského a dalších našich tehdejších hrdinů.
Mně bylo tehdy jen čtrnáct let a ta vzpomínka na pražské jaro by pro mě byla zřejmě důležitá, i kdyby ne proto, že otec velmi sympatizoval a přál si úspěch těch událostí, měl řadu přátel v Československu a prázdniny jsme v srpnu 1968 trávili v Rumunsku v Mamaii, on se domluvil se svými českými přáteli, inženýrem Karlem Bastlem a jeho dětmi, které byly v našem věku, a trávili jsme ten čas společně.
My jsme trávili čas na pláži, ale ti starší trávili čas debatami o tom, co bude. Každý den přinášel optimističtější nebo ne tak optimistické zprávy a v den invaze přišel do našeho pokoje člověk, který „byl pověřený“, aby dohlížel na náš zájezd, a s takovým zadostiučiněním v hlase řekl: „Československo už neexistuje.“ Tehdy jsem svého otce viděl poprvé plakat. Srpen 1968 byl pro mě svého druhu formativním zážitkem.
Když se mě s odstupem let ptají, kdy skončil reálný socialismus, tak říkám, že v srpnu 1968, protože když reálný socialismus, ale i jakýkoli politický systém, musí sáhnout k ozbrojené síle, aby dokázal svou moc, tak politicky nic nezvládne. Možná může něco zvládat vojensky nebo administrativně, ale politicky nic neznamená. Vedlejším důsledkem byla po řadu let má značná sympatie k Nicolae Ceaușescuovi, protože on tehdy invazi vojsk Varšavské smlouvy odsoudil.
Obdržet Cenu Pelikán pojmenovanou po Jiřím Pelikánovi, jedné z nejvýznamnějších postav snahy o vybudování socialismu s lidskou tváří, je pro mě skutečně významné ocenění a velmi si ho vážím.

Druhá věc, ke které se chci vztáhnout, je onen přídomek ceny „za politickou kulturu a občanský dialog“. Všechno, co se nám podařilo dosáhnout v Polsku, ale i v dalších zemích, které procházely transformací po roce 1989, bylo spojené s tím, že jsme o politickou kulturu a občanský dialog pečovali. Vyzývali jsme k dialogu a byli jsme připraveni nejenom mluvit, ale i poslouchat. Byli jsme připraveni ke kompromisu, byli jsme připraveni překračovat hranice včetně těch, které jsme si nesli s sebou a které byly často k překonání ty nejtěžší. Důvod ocenění je pro mě tedy také velmi důležitý. A abych to nenatahoval, budeme o politické kultuře a občanském dialogu mluvit ve chvíli, kdy tyto hodnoty jsou v defenzívě, a to všude na světě. Dnešní doba je v tomto ohledu důležitá a hrozivá a je důležité, aby takové osobnosti jako Jiří Pelikán, žijící i nežijící politici, kteří se k těmto hodnotám hlásí a jsou připravení leccos udělat, aby je bránili a vysvětlovali dalším generacím.
Proč je důležitý kompromis? Nejprve je třeba „kompromisu“ odebrat konotaci, se kterou je ten pojem dnes spojený, a to, že je kompromis špatný, že je to rezignace na základní hodnoty. To není pravda. Obhajuji kompromis argumentem, který, jak doufám, promlouvá i k lidem, kteří se politikou zas až tak moc nezabývají. Kdyby lidstvo odmítlo kompromis, tak by neexistovalo od samého počátku. Už svazek dvou lidí, počínaje Adamem a Evou, je situací, kde bez kompromisu, bez ochoty měnit pozice i omezovat sebe sama, se nedá ničeho dosáhnout.
Musíme tyto hodnoty navracet do lidského povědomí i za použití jednoduchého jazyka, protože když uznáme, že současný svět má náležet jen vítězům, těm, kdo jsou silnější, kdo hlasitěji křičí nebo lépe využívají sociální sítě, pak to s námi skončí špatně.
PE: Pane Najare, v 80. letech 20. století jste už s Aleksandrem Kwaśniewským jednu systémovou změnu prováděli. Jak jste o ní tehdy uvažovali a čeho jste se obávali v té době při svých debatách o změně? Změna je to, co mě bude dnes večer nejvíce zajímat.
SN: Začnu dvěma osobními postřehy. Všichni se tu hlásíme k Jiřímu Pelikánovi, i já jsem se s ním potkal a dvakrát jsem s ním dlouze hovořil. Jiří Pelikán je příkladem generačního pohledu na svět, řada z vás ví, že jeho významnou veřejnou rolí bylo v 50. a 60. letech 20. století řízení Mezinárodního svazu studenstva. Byl jeho generálním tajemníkem, jak se tehdy ta funkce jmenovala. Ne náhodou se pak stal, po zničení pražského jara, poslancem za italskou levici, jmenovitě za Italskou socialistickou stranu.
Mluvím o tom proto, že to, co nás v 80. letech provázalo, i když jsme šli jinou cestou než Petr Pospíchal, sám jsem byl pracovníkem režimního aparátu, působil jsem také v Mezinárodním svazu studenstva v Praze, kde jsem se začal učit česky, i když jsem už předtím četl Hrabala, Vančuru a nechával jsem se unášet Menzelem.
Důležité pro období 80. let bylo získávané vědomí toho, že svět je jiný než ten, jaký nám zkoušeli namluvit, že je. Že stejně tak Evropa, které jsme součástí, ale která je rozdělená, že vztahy mezi Východem a Západem se musejí uložit jinak, a byli jsme trpělivými budovateli a někdy bořiteli, abychom došli k přesvědčení, že naše evropské, euroatlantické a globální přesvědčení musí překonat všechny předsudky, omezení a někdy z ignorance nebo ideologické předpojatosti vyrůstající bariéry.
Když tedy řeknu, že 80. léta nás na to chystala, protože jsme společně pracovali ve svazu studentů, bylo to proto, že jsme do toho světa měli přístup, mohli jsme navazovat kontakty a přátelství, a viděli jsme také, že, ano, existuje levicová perspektiva, ne ta, kterou nám oficiálně předkládala starší generace, která svět a levicovost vnímala prizmatem druhé světové války a studené války, ale že je to dialog, je to dohoda, je to hledání řešení, což nebude jednoduchá věc a bude to bolet. Středovýchodní Evropa je v tomto ohledu dobrý příklad, různým způsobem směřovala tím stejným směrem, určitě v Česku a na Slovensku, Maďarsko nás zaskočilo, protože v 80. letech se zdálo, že jejich gulášový komunismus bude lepší odpovědí, což se nepotvrdilo.
Zaznamenali jsme také, že máme mnoho společného s lidmi, kteří, formálně vzato, stáli na druhé straně, byli našimi kritiky, ale měli i argumenty, postoje a pohledy, které jsme převzali a využili, ale oni bez nás a my bez nich bychom toho neudělali tolik, co jsme zvládli.
PE: Na jednu stranu říkáte, že bylo třeba opustit výklad levicové politiky, na kterém stavěli lidé se zkušeností druhé světové války, na druhé straně říkáte, že generace politiků, kteří po roce 1989 vedli sociální demokracie v našem regionu, byla vychovaná v 50. letech 20. století, což ji ovšem činilo generačně zajímavou a cílevědomou.

SN: Jestli je to generační otázka nebo otázka kompetencí, které jsme získali jako generace, jestli je to technologická revoluce, která nám usnadnila komunikaci… Objevila se CNN, MTV, Eurosport a další radosti k vnímání světa, ale přirozeným způsobem pro nás bylo snazší komunikovat a rozumět. Po třiceti čtyřiceti letech transformace přiznáváme, že jsme podlehli některým mýtům, fetišům a zjednodušením, které nám byly předkládány, že stačí volný trh a volby jednou za čtyři roky a všechno bude báječné.
Generačnost je obvykle důvodem změny. A v tom je jistý potenciál. A věřím, že to bude změna spíše levicová jednak proto, že pořád mám levicové postoje, jednak že pravicovost je tradiční, konzervativní, vylučující, obvykle se křečovitě držící toho, co bylo, a ne toho, co se má, resp. musí stát. Naše aktivita, naše zkušenosti, slušné vzdělání a zkušenosti ze zahraničních praxí i brigád nám dovolovaly po roce 1989 lépe pochopit, co je třeba dělat.
PE: Má generační zkušenost náctiletého člověka 90. let 20. století by říkala, že unisono znělo, že žijeme v nejlepším z možných světů a z toho důvodu se nemá cenu o nic moc snažit. Řekl bys mi v té době také něco takového?
PP: Doba po roce 1989 byla plná velké naděje, představy, že spousta problémů, které jsme zažívali, je za námi. Na druhou stranu se samozřejmě rychle objevovaly problémy další, úplně jiného charakteru – transformace ekonomiky, což nebyla jednoduchá věc a také nedopadala nejlépe. Přidal bych ale jednu věc, co jsme se snažili – spolupracoval jsem také s prezidentem Havlem – v evropské a středoevropské politice –, to byla ta známá Visegrádská skupina a proti tomu šly jiné tendence.
Byly zde tři různé rozpady různých celků – rozpadlo se Československo, rozpadla se Jugoslávie, rozpadl se Sovětský svaz. To vůbec nevypadalo jako něco jednoduchého, co nepřinese nějaké problémy. Rychle se ukázalo, že co se stalo v Jugoslávii, se mohlo stát tady a mohlo se to stát v Sovětském svazu, a dnes vidíme, že to v někdejším SSSR byla jen odložená záležitost, že potřebovaly dozrát věci, které v Jugoslávii už byly v tom nejhorším slova smyslu dozrálé.
Neřekl bych, že vládl pocit, že problémy nejsou, spíše jsme nevěděli, jaké problémy budou, protože život přináší problémy, společnost generuje problémy, válka v Jugoslávii byla příliš blízko a příliš krutá a viděli jsme, že to byla jedna z možností. Protisměrným pohybem byla evropská integrace, která nakonec přinesla docela harmonický proces a řadě problémů předešla.
V té době jsme museli najít novou perspektivu, i pokud jde o osobní příběhy. Zápas, který jsme vedli do té doby, se vyčerpal. Budeme teď chystat výročí Charty 77, organizovat nějaké akce a vidíme, jak těžké je přenášet ty hodnoty. Co může člověk v šedesáti sedmi přenést z toho, co si myslel ve svých sedmnácti?
Myslím, že dobrý návod je přenášet ty hodnoty, které se osvědčily dříve, kterým jsme věřili, které nám pomáhaly zvládat minulá dilemata, a zkoušet je jednak sdělovat mladším a věřit, že je zvládnou adaptovat na dnešní problémy, jednak jim zkusit vysvětlit, proč je tak důležité na nich trvat, proč je důležité je pěstovat a rozumět jim civilizačně a celkově.
PE: Není problém dnešní levice, že přestala usilovat o lepší svět a už nás jen brání před světem horším? Mysleli jste na to, když jste v 90. letech zakládali postkomunistickou Sociální demokracii Polské republiky (SdRP)?
AK: Mladší generaci bylo už v 80. letech jasné, že síly režimu se vyčerpávají. Když jsem mluvil o konci socialismu v souvislosti s pražským jarem, tak přeci i v Polsku jsme měli situaci, kdy se strana vzdala politického řízení – výjimečný stav v prosinci 1981. Jestli je třeba povolat armádu a milici, tak si řekněme, že politická síla přestala existovat.
Jaruzelski byl tehdy přesvědčován, aby PZPR rozpustil a tuhle etapu ukončil, ale nechtěl otevírat další frontu – jednu měl s opozicí, kterou pozavíral do vězení, nebyl si jistý chováním bezpečnostních složek, a ještě rozpouštět stranu a mít proti sobě celý stranický aparát, a ještě sovětské soudruhy, tak by to pravděpodobně… bylo docela těžké.
Pro nás jako mladší generaci dorůstající v osmdesátých letech bylo zřejmé, že ten systém, o kterém jsme celou dobu mluvili jako o reálném socialismu, se vyčerpal. Existovalo ale něco takového jako věrnost hodnotám. Mohl bych po své účasti u kulatého stolu, kde jsem byl jednou z nejznámějších osobností, byl jsem v Polsku už docela známý, jako ministr, jako šéf Polského olympijského výboru, mohl jsem myslet na to, že pro sebe najdu místo v nějaké nové formaci, ne nutně spojené s tou těžkou minulostí. Došel jsem ale k tomu, že by to byla nejenom zrada mých přátel a kolegů, ale zrada sebe sama. Takže jsme zůstali na pozicích.
A teď je rok 1990 a budujeme SdRP, budujeme ji na troskách Polské sjednocené dělnické strany (PZPR). V PZPR byly dva miliony lidí, do SdRP podle našich nejoptimističtějších odhadů přešlo 60 tisíc lidí. Pustili jsme se do toho, aniž bychom věřili, že se můžeme vrátit k moci tak rychle. Bojovali jsme hlavně o důstojnost lidí, kteří žili a pracovali v předchozím systému a kteří byli radikálními silami s kořeny v Solidaritě vytlačovaní úplně na okraj.
A to nešlo o členy předsednictva Ústředního výboru. Mluvíme o dělnících, lékařích, pečovatelkách, učitelích, továrních mistrech, ti žili a pracovali a šlo o miliony lidí, kteří pracovali, a někteří i velmi dobře, a my jsme řekli, že chceme bránit důstojnost těchto lidí.
Také jsme jasně řekli, že chceme být sociální demokracií a navázat na více než stoletou tradici evropské sociální demokracie, protože z ní jsme čerpali inspiraci, pokud šlo o demokracii, parlamentarizmus, obranu práv pracujících, o vztah k církvi, který v sociálně demokratických stranách nikdy nebyl ateistickou nebo anticírkevní kruciátou. Řadu těch pozic jsme převzali.
A ještě jednu věc jsme měli, o kterou levice bohužel později přišla, měli jsme k disposici výtečně připravené lidi v nejlepší etapě svého života. Měl jsem kolem sebe lidi, sám jsem byl jedním z nejmladších, kteří měli třicet až čtyřicet a něco let, byla to skupina lidí, která stála na ztracených pozicích, která musela strpět mnoho ran, ale zároveň byla meritorně výborně připravená a velmi pracovitá.
V roce 1991 proběhly první plně demokratické volby do polského parlamentu. Získali jsme tehdy 12 % hlasů a 60 křesel v Sejmu, který měl 460 poslanců. Nebyl to velký počet, ale byl to druhý největší klub po Demokratické unii s 62 poslanci. Chci odpřisáhnout, že z té šedesátky, již jsem tehdy měl k disposici, bych složil klidně ne jednu vládu, ale tři, tak kvalitní ti lidé byli.
Příčiny krize levice jsou ale univerzální. Za prvé, moderní demokratická levice je obětí vlastního úspěchu. Hlavní požadavky levice, které vytvářely její pozici, byly splněny: práva pracujících, osmihodinová pracovní doba, práva žen… Splnění těchto požadavků navedlo levici k obraně důležitých, ale únikových prostředí. Třeba ochrana práv LGBT+, pro kterou jsem, nebude motorem volebního vítězství.
Poslední roky svou revoluční technologickou proměnou úplně změnily politickou krajinu. Levice se hlásila k velkým pracovním kolektivům, obracela se na odbory, dnes tu nejsou ani pracovní kolektivy, ani odbory. Navštěvoval jsem v Lucembursku ocelárnu, ještě jako prezident, kde v minulosti pracovalo 60 tisíc lidí, v době mé návštěvy jich tam pracovalo 600 a dnes jich tam je 300. Ani v tomto případě levice nepřišla na to, jak se dostat k těm novým, těžko popsatelným skupinám a obrátit se na ně.
Třetí, podle mě společná všem tradičním demokratickým stranám, příčina je, že se úplně proměnila komunikace. Jazyk, který používáme, i ten, který používám já, nedosahuje k lidem. Žijeme v době sociálních sítí, je důležité napsat tři věty, o které se tři hodiny budou lidé přít, ne psát třicetistránkový návrh daňové politiky, protože ho nebude nikdo číst.
Je tu krize komunikace s voliči a bohužel nové nástroje pomáhají populistickým a radikálním silám, které hovoří velmi rychlým a vulgárním jazykem. A proč populistům? Protože jsme kvůli sociálním sítím došli do situace, kdy zpráva a fejková zpráva a film a smyšlený film se nedají rozeznat. Skutečná autorita prohrává s pseudoautoritou. Nenašli jsme mechanismus, jak se z toho dostat, ale problémy s komunikací a tradičním voličským zázemím mají i pravicové strany, nejen levicové.
Přesto věřím, že se člověk nezřekne vlastní identity a vlastních potřeb, že když už uvěříme populistům a použijeme všechna sprostá slova a publikujeme všechny fejkové záběry, tak se zastavíme a řekneme si, že záleží na mé svobodě, mých právech, úctě ke mně, k člověku, k mé rodině, k prostředí, jehož součástí jsem, a přijde nějaká podoba vystřízlivění. Nechci říct návratu, protože o návrat s ohledem na celou tu mašinérii nejde, ale podívat se na to jinak a hledat, co je dobré. Všechny novoty, které jsou dnes před námi, jsou klasickým příkladem změny, ke které dochází, nebo vynálezu, který může sloužit dobru, nebo zlu.
Nůž vynalezený před tisíci let mohl sloužit ke krájení chleba i k zabíjení nepřátel nebo oponentů. Bojím se ovšem, že nás nemine nějaké vystřízlivění a nějaká studená sprcha, že ale cena, kterou za to budeme muset zaplatit, bude neobyčejně vysoká. Jen aby to nebyla cena nějakého velkého mezinárodního nebo globálního konfliktu. I ty regionální konflikty, které zažíváme, jsou tragédií. Ale to vystřízlivění a návrat k hodnotám, které jsou základní a které utvářejí naši budoucnost, mohou být zaplacené nějakou velmi vysokou cenou.
SN: Chci připomenout, co jsme těch 30, 40 let dělali. Naše cesta do EU se odehrávala ve stejné době, ale naše ekonomiky, naše hospodářské podmínky, stupeň zabezpečení očekávání zákaznických a další věci byly různé. Z Polska jsme vám váš blahobyt v Československu záviděli. A kdo to pamatujete, víte, že v Československu nebylo tak špatně, kdežto v Polsku byla bída, byly lístky, byly fronty, byl jeden velký deficit. Záviděli jsme Maďarům jejich gulášový systém.
A my jsme tehdy přiložili ruce k dílu brutální hospodářské transformace. Američané nás tehdy naučili, že There is no alternative, že transformaci nejde udělat jinak než jedním způsobem a že ten způsob nadiktuje velký kapitál, velké burzy, velké koncerny. A na tom pozadí naši inženýři, naši vynálezci, naši výrobci bohužel ztratili. Polské značky přestaly mít význam, protože už nejsme velký trh. Vytvořili jsme také vlastní oligarchy, u vás i aktivní v politice, což v Polsku nemáme.
A ten levicový přístup v této otázce – otázka je, zda nějaký levicový hospodářský model existoval – se neprosadil. A do velké míry voliči, zvláště ti, kteří mají výhrady k posledním třiceti letům, protože mají pocit, že z nich netěžili, někdy nespravedlivě, někdy hloupě, říkají: Nezvládli jste to. Nebylo to spravedlivé. Cítím, že jsem na tom ztratil.
Pan prezident pochází ze zemědělského regionu, z regionu JZD, a jsem přesvědčený, že v tom regionu je mnoho lidí, kteří jsou přesvědčeni, že ztratili velmi mnoho. Mám tušení, že v uhelném průmyslu v Československu také je řada lidí s pocitem, že o mnoho přišli. Že se změnila společnost, a nemá už smysl těžit uhlí a roztáčet kola hutí, to je něco, na co se zapomíná, co nás bude provázet, a my v parlamentech i mimo ně budeme poukazovat na hospodářské podmínky, které mají plnit evropské normy a standardy – bezpečnost, čistá energie, klima –, budeme dbát víc na dopady než na samotné formální mechanismy.
AK: Všichni jsme se vypravili pionýrskou cestou. Roky 1989, 1990, v Polsku, v Česku, v Maďarsku, na Ukrajině, nikdo nevěděl, jak přejít z neexistující demokracie k demokracii, z centrálně plánovaného hospodářství k volnotržnímu hospodářství, z všemožných svazků s Moskvou k Bruselu, to byla pionýrská cesta. A my jsme jí procházeli. Když se diskutuje Balcerowiczův plán, dilema, které měli všichni reformátoři v našich zemích, včetně Ruska, bylo, jak budovat kapitalismus bez kapitálu. A to je kvadratura kruhu.
V Česku a Polsku jsme to udělali, a jsme za to kritizovaní, tak, že jsme pozvali skutečný kapitál k nám. Skutečné banky, skutečné peníze, skutečné firmy, přímé investice, technologie, kulturu řízení, a po nějaké době přístup na zahraniční trhy. Ukrajina a Rusko se daly jinou cestou, s ohledem na nedůvěru k zahraničnímu kapitálu řekly ne, my vybudujeme kapitál vlastní. Co to znamená vlastní kapitál? Umělý, falešný. Nějakému člověku dáme továrnu na hnojiva a ta funguje dál. Tomu kousek ropného pole. Tomu banku. A to vytvořilo oligarchy.
S veškerou úctou k vašemu premiérovi, který patří mezi zámožné lidi, do první desítky nejbohatších Ukrajinců by se nedostal, jako by se tam nedostal nejbohatší Polák. Takže jsme vytvořili skupinu lidí nadprůměrně bohatých, ale to je pořád bližší skandinávskému modelu než modelu ruskému nebo ukrajinskému. Možná s ohledem na tento výsledek jsme šli správně.
Pokud šlo o možnost vydat se levicovější cestou, myslím, že taková byla, že jsme ji ale promarnili v debatě kolem 500+, příspěvku 500 zlotých měsíčně na dítě, což zavedlo Právo a spravedlnost na začátku své poslední vlády. To opatření nemělo žádný dopad na demografii, čímž bylo v debatě zdůvodňované, ale vytrhlo řadu lidí z bídy. V regionu, ze kterého jsem, jsem viděl, jak velmi rychle se objevilo velké množství ojetých aut z Německa, protože to byl z řady důvodů pro místní sen. Jenže tam jsme promarnili debatu o skutečném státu blahobytu.
Politika je věcí řízení rizik. Ale řízení samozřejmých věcí není žádná politika, to je administrativa, tu tak, tu jinak, tu onak. V 90. letech jsme řídili nepředstavitelná rizika, a řeknu vám ještě víc, že jsme si je neuměli představit, to snad bylo i lépe. Mohla nám chybět odvaha, abychom udělali to, co jsme udělali.
Když jde o ten zmíněný nedostatek: V sedmdesátých letech byla v Polsku hospodářská krize a na pultech obchodů nic nebylo. Naopak v Československu byl dostatek, ale po potlačení pražského jara nebyla žádná svoboda. V souvislosti s tím zaznamenali pohraničníci nezvyklou věc, velký pohyb přes hranice: Každé ráno běhají psi z Polska do Československa a večer zase psi z Československa běhají do Polska. Poslali hlášení na Ústřední výbor a ten nařídil zjistit důvody. Po čase přišlo hlášení, které čte příslušný referent: Je to tak, podle zjištění pohraničníků běhají polští psi do Československa pro jídlo, protože na smetištích v Polsku nemohou nic najít. – To je pochopitelné. Proč ale běhají ti českoslovenští k nám? – Zaštěkat si.
PE: Co si máme přečíst k tématu změny?
SN: V publiku vidíme překladatele Andrzeje Jagodzińského, chci doporučit Josefa Škvoreckého, přeložil už dlouhou řádku jeho knih.
PP: Ve světě je nás osm miliard, takže doporučovat knihy ke čtení je ošidné. Jak pracujeme na výročí Charty 77, tak se vracím k Dopisům příteli Ladislava Hejdánka, nedoceněné osobnosti a protestantského filozofa, který promýšlí situaci mladých lidí, kteří pochybují, zda se angažovat, nebo studovat a chystat se na budoucí život. Prvních deset patnáct dopisů je fascinujícím svědectvím nejenom o době, ale i o tom, jak je možné argumentovat a zvažovat angažmá pro nějaký společný společenský cíl.
AK: Čtěte, zejména jako mladí lidé čtěte, čtěte různé věci a rozšiřujte si obzory. Doporučit chci jednu knihu z Polska, rozhovor Jarosława Kurského s Adamem Michnikem nazvaný Adam, syn Izajáše (Adam, syn Ozjasza). Otcem Adama Michnika byl Ozjasz Szechter, Jarosław Kurski je dlouholetým zástupcem šéfredaktora Adama Michnika v deníku Gazeta Wyborcza. To je pohled na Michnika očima lidí pro Michnika důležitých, jeho mentorů – jeho otce, Jerzyho Giedroyce, Jacka Kuroně a dalších. Je to kniha o střední Evropě, která se ptá, zda se můžeme postavit devalvaci hodnot. Zda se naše pozornost musí vyčerpat.
Druhou knihu jsem četl anglicky. Žijeme v době agresivní ruské politiky, často se setkávám s otázkou, jak Rusku rozumět. Oxfordský historik Simon Sebag Montefiore napsal knihu o dynastii Romanovců, je to tři sta let ruských dějin, od sedmnáctého století do říjnové revoluce. Je to kniha historická, politická, erotická i kriminální, je to výjimečně dobrý a skvěle napsaný výklad tématu, díky kterému začnete rozumět přirozenosti ruské společnosti a problému, jak se s ní srovnat. Když jsem ji dočetl, tak jsem si říkal, tak co tedy. Je Rusko evropská země? Ne, není to evropská země. Je to asijská země? Ne, není to asijská země. Je to jiná země s vlastní mentalitou i axiologií. Jedním ze základních znaků té společnosti je strach.
No a doporučuji samozřejmě k překladu svůj rozhovor s Aleksandrem Kaczorowským, kde je také řada věcí o Česku, protože Kaczorowski je bohemista.
Čtení je myšlení a čtení je vaše svoboda, proto čtěte, kdy to bude možné, hlavně knihy, ze kterých pak nemusíte psát referáty.
Slavnostní předání ceny Pelikán 2026 proběhlo v aule Filozofické fakulty Univerzity Palackého v úterý 29. září 2026; součástí byla i debata pod názvem Střední Evropa a její proměny.
Za spolupráci na organizaci slavnostního večera děkujeme Univerzitě Palackého, její Filozofické fakultě a Katedře politologie a evropských studií, Masarykově demokratické akademii a městu Olomouc.
Publikovaný výtah z debaty je redigován a není autorizován. K vydání připravil Patrik Eichler.
