Zlín Film Festival očima nediváka
Adam El Chaar: Býval jsem nadšeným abonentem Zlín Film Festivalu, ale kinům jsem dal vale – ne kvůli přepálené ceně, ale kvůli zvukové hladině. Zato jsem se zapálil pro cinema verité – pozorování běžného života.
Sdílejte článek svému okolí:
Jedna z největších tuzemských filmových přehlídek se s výjimkou covidových let, kdy se konala v září, objevuje každoročně na přelomu května a června. Dřív se jmenovala Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež a bývala rozprostřená po celém městě, mohli jste se projít. Dnes je trochu klaustrofobicky koncentrovaná do městského centra a místního multiplexu Golden Apple Cinema, ve kterém se odehrávají všechny projekce. Ikonické stoleté Velké kino s chodníkem slávy od roku 2016 stojí kvůli chybě ve statice, rekonstrukce by měla začít koncem letoška.
Filmy dřív bývaly zdarma, což dávalo smysl, protože děti nevydělávají, ale pak se nastolila cena dvacet korun, prý aby do sálů nechodily dělat bordel. Od té doby se žába každý rok ohřívá a voda pomalu začíná bublat. Devadesát! Pořád je to dvakrát levnější než běžné vstupné do multiplexu, který patří k nejnavštěvovanějším v republice, takže v podstatě zadarmo, ale génius loci jediného velkého filmového festivalu v Evropě, kde netratíte na vstupném, je nenávratně ztracen.
Divadlo nepracujících
Býval jsem nadšeným abonentem, ale kinům jsem dal vale – ne kvůli přepálené ceně, ale kvůli zvukové hladině. Zato jsem se zapálil pro cinema verité – pozorování běžného života. Multiplex se nachází ve třetím patře nákupního centra Zlaté Jablko na náměstí Míru, ale ne klidu. V posledních letech námko osídlili bezdomovci, kteří se často a hlasitě hádají, takže jde o permanentní konkurenci kina i vedle stojící monumentální instituce Městského divadla, někdejšího Divadla pracujících, které podobně jako Velké kino nedočkavě čeká na rekonstrukci.
V krajském městě u východních hranic to přes rok moc nežije, takže festivalový týden se dá přirovnat ke karnevalu v Riu. Město se plní krásnými lidmi, kteří do něj nepatří, a místními, kteří do něj běžně nechodí. Občas se zaseknete, jestli je ten, koho vidíte, známý nebo Známý. Je to festival hravosti dětí a stárnutí vrstevníků. Festival prošedivělých mamin, které ne vždy dělají svou práci, a já tak musím prchat před jejich ratolestmi. Když zkusím malošům domluvit, k problému rušení se přidává problém nerespektování mé autority. To je horší, protože nemám kůži hroší, ale zároveň nechci být tím dospělákem, který vypění. Děti holt neposlouchají, což je třeba brát v potaz také při hledání vnitřního dítěte. Radši ho nehledat.
Předfestivalové stavění stanů mě retraumatizuje. Před dvěma lety mě atakoval sekuriťák, když jsem za jedním močil. Myslel, že močím na něj, ale na vysvětlování nečekal. Od té doby si na tuto profesi dávám pozor. Když se v mém městě koná akce, neznamená to jen zábavu, ale také, že se do mého obýváku nastěhují privilegovaní jedinci, kteří se ne vždycky chovají jako hosté.
Parková situace
Z jedné strany náměstí Míru je divadlo, z druhé park, který se dělí na horní a dolní. Horní se oficiálně jmenuje sad Komenského, ale nikdo mu tak neříká. O patro níž, oddělený frekventovanou tranzitní třídou Tomáše Bati leží park dolní, zvaný sad Svobody, ve kterém se situuje Zlínský zámek. Posledním šlechtickým rodem, který ho obýval, byli Hauptové, od nichž ho století zpátky i s přilehlou zelení odkoupil legendární švec Tomáš Baťa. Vzor Andreje Babiše vše prodal městu za kačku – doslova. Prospělo mu to v kampani na starostu, protože Hauptové na zeď nechávali komunisty psát protibaťovská hesla. Baťa zeď zboural a stal se starostou.
Horní park býval za středoškolských studií mým útočištěm. Před deseti lety byl prosekán a osázen led lampami a kamerami. V noci je v něm světlo jako ve dne, takže za tropických nocí si člověk může číst Deník N nebo nějaký titul z přilehlé knihobudky. Před revitalizací byl hájemstvím problémové mládeže, dnes si ho oblíbily i rodinky s dětmi. Oválný chodník je natěsno obehnaný železnými lavičkami, takže je to jedna velká ulička smrti, po níž procházka je adrenalinovým sportem. Za tropických dní jsou lavičky studené a za teplých ledové, což považuji za útok na veřejné zdraví, protože ne každý si přes ně uvědoměle přehazuje deku jako já.
O některých domech se říká, že svou konstrukcí podporují mezi svými nájemníky konflikty. Platí to i o některých parcích. Ve spojení s tím, že co je v domě, není pro mě, je pro mě ve zlínském parku jakékoli mezilidské spojení nemožné. Buď sledujete nebo jste sledováni – lidmi i kamerami –, případně ledováni lampami.
Radnice se pod taktovkou hnutí ANO staví do role pokračovatele nesentimentální říznosti Tomáše Bati a „zatraktivnit pro veřejnost“ se chystá i dolní park, který má dosud ráz džungle a nekontrolovaně se v něm scházejí klíšťata a opilci. Jako by přirozená vegetace byla s pobytem řádného občanstva neslučitelná. Třeba Dánsko jde přitom opačným směrem pralesních ostrovů, jimiž ve městech efektivně zpříjemňuje letní vedra. Zlín dvakrát řeže a jednou měří i co se týče jednotlivých stromů, k čemuž mu dala zelenou tragédie z ledna 2009, kdy v dolním parku padající strom usmrtil dva chlapce.
Klusův cval
Během festivalu se město promění v jiné, ale člověku chvíli trvá, než se na něj napojí. Ve čtvrtek 29. května mu k tomu na náměstí Míru přijíždí pomoct autor hitu Napojen Tomáš Klus s kapelou a Police Symphony Orchestra. Zahajovací koncert zahajují herci Jan Čenský s Danou Morávkovou, kteří se ve Zlíně začátkem léta každoročně proměňují v novomanžele na líbánkách. Hlavně Čenda zraje jak víno. Mají nespornou chemii a festival ve své režii. Na pódiu stojí také ředitel festivalu Čestmír Vančura, zakladatel dlouholetého festivalového sponzora Kovárny VIVA, podnikatel roku 2018 ve Zlínském kraji a tvář zdejšího politického uskupení Kraj 21. století. Nechybí zlínský primátor z hnutí ANO Jiří Korec, který by rád tohle náměstí srovnal se zemí včetně našich vrstevnic lip a podebral ho parkovištěm.
Na obřím pódiu se dlouho činí jen padesát muzikantů, ten jediný zajímavý pořád někde cválá. Když se konečně dostaví, publiku je vysvobozením. Začíná jen s tradičním partnerem Jiřím Kučerovským a dalšími dvěma kolegy. Hned v druhé písni Chybíš mi skočí do publika a ve víru rýmované improvizace se fotí s příznivkyněmi, jak detailně dokumentují obrazovky po stranách pódia. Ztraceného chlapečka Alfréda Hadače vyvolává improvizovaným songem. Rytmickou gradací akcentuje pravděpodobné rostoucí naštvání chlapce na absentující rodiče. Pointou je šťastné shledání s matkou, které se skutečně právě děje. Klusovi se daří magicky synchronizovat život a umění. Nadšený potlesk publika patří jak jeho výkonu tak rozuzlení zákulisního dramatu.
Mrznu v bundě, teplotně podprůměrný květen trvá. Tento způsob globálního oteplování zdá se mi poněkud nešťastný. „Už jsem tu dva dny a sleduju, jak město krásně ožívá festivalem. Mám rád, když města ožívají. Jste nejlepší Zlín na světě,“ perlí Klus. „Holka s pokladničkou, že chce přispět na děti. Dělám, že ji nevidím, však cítím napětí,“ zpívá v písni Dobré ráno. Položí se také do houpavého protestsongu z roku 2011 Pánu bohu do oken, ale nepřidá politický statement. „Vždyť přece nejsi tady, tak dej se dohromady,“ motivuje v písni Štěstí, zatímco davem se potácí bezdomovec za zenitem. Jednu píseň nenápadně věnuje svému otci, který zemřel, když byl malý.
Klusův formát je vyhrocená zábava, vyhození si z kopýtka navzdory mravokárcům, ale tak, aby nikoho neurazila. Připomínka něčeho běžně vážného nesmí zábavu ohrožovat. Klus se vůči realitě šaškovsky vymezuje. Později se k němu přidává orchestr, což má oživující efekt a finále je veliké.
Večer se dívám se na jeho fejsbuk. Dva dny před zahajovákem nahodil hořký status, ve kterém se opírá do České televize a politiků: „Kdo nese odpovědnost za to, že ještě dnes, v do očí bijícím utrpení, je tady takové množství lidí schopno, stejně jako členové Knessetu, vnímat palestinské děti jako dědičné teroristy, kteří si nezaslouží ani léky na bolest způsobenou tím, že jim šrapnel IDF armády amputuje končetiny?“ Tradiční zahajovací večerní ohňostroj je zrušen pro blízkost hnízdiště čápa.
Mádl lajdá
V pátek se ohlášená teplá fronta ještě nehlásí nijak razantně, a tak mířím do lázní, které jsou ve Zlíně jedním z mála benefitů. Lázně jsou základ. Zapomenu brýle. Plavání je hodno toho jména jen s hlavou pod vodou, jen tak se uvolní psychická končetina tváře. Nic proti lidem, kteří plavou bójku, ale jejich výrazy nebývají žádná hitparáda, zvlášť když na ně někdo cákne. Pod vodou se dá plavat i bez brýlí, když otevřete oči jen na škvíru. Vidíte jako s brýlemi, ale nedá se to vydržet moc dlouho. V přírodních nádržích brýle nikdy nepoužívám, v lázních jen kvůli ohraničenosti bazénu a dezinfekčnímu chlóru ve vodě.
Cestou do města potkám policii na koních, což se tu běžně nevidí, úplný western. Stavím se v univerzitní knihovně přečíst si Týdeník Echo. Ondřej Štindl v recenzi na Mission: Impossible popisuje Toma Cruise před dvaceti lety, kdy byl scientologem číslo jedna. Každý, kdo vypadá opojeně, nemusí být na drogách, to je mýtus. Třeba mu to dělá publikum nebo nějaká idea. Z okna knihovny pozoruji režiséra nedávného skoro oskarového snímku Vlny Jiřího Mádla, jak lajdá po chodníku s posturou klučiny jedva odrostlého. Míří na přilehlou Lavičku Václava Havla na Gahurově prospektu, což jsou vlastně dvě židle u stromu. Čeká tam na něj kamarád. Smějí se a tleskají.
Před knihovnou stojí Kongresové centrum, srdce festivalu. Čenda s Morávkovou před ním každých pár hodin zpovídají hosty v rámci Červeného koberce. Host zpravidla šťavná (slovem prvorepublikového romanopisce Karla Poláčka), jaký je ten Zlín skvost s úžasnou architekturou i atmosférou. To se to šťavná, když máte všechny potřeby pokryté a pocukrované honorářem a všichni vám podkuřují. Místňák ví, že člověk z vyšších sfér do východní provincie dobrovolně nezavítá, jak je rok dlouhý. Trochu fraštička, ale lepší než drátem do oka. Jednou mi hostka ze Singapuru říkala, že natočila krátký film a objíždí s ním festivaly po celém světě a všude se o ni skvěle starají. Mám to prý také zkusit. Místo toho se smolím s reportáží.
Nebát se mít stand-up
Na náměstí se bezdomovci snaží ze všeobecného veselí něco vytěžit. Zlínská pouliční ikona Olina nežebrá, na hlavním uzlu mezi náměstím a horním parkem tančí a mává na lidi zcela zdarma. Posledně se jí nevyplatilo, když to dělala uprostřed silnice. Skončila v nemocnici, ale teď je zase full-on. V parku mi její bezstarostnost připomene desetiměsíční holčička kamarádky. Má na sobě kombinézku s lebkami, kamarádka nemá ráda dětský kýč.
Na náměstí funguje Festival Café, v němž se konají talk shows. Je to modul s posezením na střeše, kterého využiji. Splnit si svou festivalovou povinnost zrovna přichází herečka Kristýna Leichtová, která vešla ve známost sitcomem Comeback. Její dvě malé dcerky ji bez dozoru trollí z první řady. Starší si přes hlavu přehodí modrou deku a až do konce maminčiných patnácti minut slávy ji nesundá. Leichtová říká, že je introvertka, která se ráda schová za předepsanou roli, takže ve stand-up comedy (bez oslího můstku přechází k dříve nezmíněnému žánru), kterou dělají někteří její přátelé, by neobstála. Moderátorka ji povzbudí a ona naváže historkou o svérázné babičce. Zvýší hlas, který rozčeří ostýchavý ruch náměstí. Moderátorka ji chválí, že „kdyby chtěla, tak by klidně mohla mít stand-up“.
Veselí v sadu
„On ti přestal imponovat,“ slyším v parku spolužačku z gymplu, o které se mi nedávno zdálo, jak říká své kamarádce. Srkají šampaňské s jahodou, které prodávají v jednom stánku. Líný orchestr zahraje jen pár písní s dlouhými prodlevami a je po všem. Vysvitne slunce, náhlá intenzita vyvolává vzpomínky. Repetice je hlavní ingrediencí festivalů. Sedím za modulem Českého rozhlasu, kam děti každou chvíli chodí na záchod. Když mě uvidí, neochotně to otočí. Nejspíš sedím ve chcankách, naštěstí na literárním obtýdeníku Tvar. Adolescentka chvíli blbne s dětmi kamarádky své matky, aby se vzápětí zapojila do dospělácké konverzace.
Koncert je skvělý, tamto byla jen zkouška. Zatrestband provází akrobacie. Čenský, který přijel na elektrokoloběžce, tentokrát uvádí s Romanem Vojtkem, dalším bumerangem zdejšího festivalu, jehož syn si v zimě po pádu na snowboardu poranil mozek. Čenda trochu trapně ironizuje fakt, že zrušili ohňostroj, aby nerušili čápa. Vojtek říká, že když sledoval dívku šplhat na ramena kolegyně, která už stála na ramenou dvou chlapců, myslel při tom na Čendu. Ptá se ho, jestli by to zvládl, a on odpovídá, že je tu za starší generaci a je rád, že vůbec došel. Nicméně pořád je to štramák a při dámské volence elegantně protáčí fanynku. Při té lidské pyramidě se tajil dech, nezvládl by to nikdo netrénovaný jakéhokoli věku.
Jdu se ohřát do parkového Café 204. Při čtení Tvaru mě od vedlejšího stolu obtěžuje krákání mladého filmaře. Musím se k němu trochu přitáčet, protože je nad ním lustr. Sedí ke mně zády, což je štěstí v neštěstí. Můžu číst zády k němu, ale jen v přítmí. Nevím, jestli mi Tvar stojí za to, abych si kvůli němu kazil oči. Když pak parkem naposledy tranzituji, přistoupí ke mně pán s dotazem, jestli mě může pozvat na jägermeistra. Že prý mě nějaké holky viděly a že si říkali, jestli bych si s nimi nedal panáka. Omlouvám se, že jsem abstinent, a když se pán vrací ke své skupině, slyším řev: „Co je? Kdes ho nechal?
Fotrující Zlín
V sobotu udeří léto – slunce a teplota ke třicítce. Přetrvává mírný, respektive čerstvý vítr, který mírní vedro. První červen, první letní den – mám rád, když je pořádek. No, vlastně jich bylo pár už v dubnu. A vlastně je teprve 31. květen. Hřejivý vzduch zbavuje potřeby vyhledávat teplo v prostorech či v lidech. Když v teple člověk nic nedělá, cítí se, jako by něco dělal, což je akce sama o sobě. Vyrážím na přírodní nádrž v obci Všemina kousek od Slušovic. Zlín měl Tomáše Baťu, Slušovice Františka Čubu. Vede do nich kus neoficiální dálnice a ve Všemině je krásný hotel, ve kterém se za minulého režimu natáčely estrády. Ještě pár let zpátky se v něm dalo naobědvat, teď už hlavní foyer chátrá a v pokojích se nedovolenkuje, ale trvale bydlí. Kvalita vody je výborná, přilehlá pláž posekaná a cedule „od 30. 5. do 1. 9. zákaz lovu z pláže“ naprosto v pořádku.
Pěkná holka si to dá hned vedle mě, přestože je všude volno, ale pak celou dobu poslouchá podcast. Občas odbaví zprávu a sjede mě otráveným pohledem. Dystopii chodím utopit do vody. Na festival se napojím až večer. V parku píšu opřený o svůj oblíbený strom, když se přede mě čelem postaví vizitorka s telefonem. Já se vždycky uklidím někam do zátiší a miluju, když tam za mnou přijde někdo s telefonem. „Já tě nechci poslouchat,“ volá do kamerky na své dítě, které jí zpívá. „Prosím vás, já tady píšu,“ ozvu se. „No a?“ „Já vás nechci poslouchat.“ Dá si odchod. Projede dodávka, která mě zahltí zplodinami. Když jede druhá, odejdu taky.
Občas je důležité se ozvat kvůli svému duševnímu zdraví, ale ne často. Ozvat se je externí, psaní je interní, takže ozvat se ruší víc než samo rušení. Myslím, že jsem byl v právu, karma byla přesto zdarma. Paní neodešla proto, že mi dala za pravdu, ale proto, že se považovala za moudřejší. Vítězství potěšilo, ale jen částečně. Všechno zlé je k něčemu dobré. Možná jsem zlý já. Psaní je pro psa, pro čtenáře všechno. Atmosféra vybízí zeptat se někoho něžného, jestli můžu přisednout, ale píšu.
Killer Freddy
Déšť přes oteplení zůstává s touto krajinou. V parkovém stanu začíná přednáška významného střihače. Dělám si legraci. Co začíná, je jediný pořad sobotního večera – karaoke. Pozen – posraný zeleným navrch (hláška z filmu Zachraňte vojína Ryana). Někdo dává Anetu Langerovou, a když vyzpívává „do výkladních skříní“, sklízí aplaus hodný Eda Sheerana. Přítomno je zhruba tři sta lidí. Zářivá obrazovka bliká reklamy, letní kino je oplocené na Gahurově prospektu. „Jéjéjé, kdepak ty fajn holky jsou?“ Dvě fajn holky v letních šatech hrají hoňku. Nenároční Zlíňáci tleskají do rytmu. „Čau čau čau...“ Děcko uklouzne na balónu tak kuriózně, že se o něj bouchne do hlavy. Docela děsivé, zůstane nehybně ležet a kamarádi se mu smějí. Říkám si, jestli nemám zasáhnout, ale za chvíli se posbírá a zase skáče přes kaluže. Malý kluk dává Bohemian Rhapsody Freddyho hlasem i pohyby. „We are, we are rock you! Everybody!“ kraluje.
Ve Dvě stě čtverce se posadím vedle zubařky, které jsem psal na fejsbuku. Nevěděl jsem, že je zubařka. Servírka vietnamského původu říká jiným příchozím, že na objednávku se čeká půl hodiny. Mně neříká nic, tak jdu pryč, ale venku prší, tak si na zahrádce sednu pod přístřešek na židli. „Co vy tady tak sám?“ ptá se mě jiná servírka. „Klidně si dám lungo, ale jestli toho máte moc, tak nepotřebuju. Mně je to jedno, servírka říkala, že toho máte moc,“ odpovím. To zní, jako bych tu servírku udával, navíc vietnamskou. „Já vám ho klidně donesu, když počkáte deset patnáct minut,“ říká ta jiná, blonďatá, usměvavá servírka. Přinese mi ho za pět minut i se židličkou, na kterou ho postaví. Bodlo.
Překladatel s pivem
V dolním parku, v oploceně placeném prostoru hraje kapela nepůvodní materiál, cover verze hitů políbenějších hudebníků. „Jste tady? Jste tady?“ řve zpěvák. Na Tržišti Pod Kaštany, jež vede po původní středověké stezce mezi horním a dolním parkem podél autostrády, čepuje pivo vlastní výroby Martin König. Znám ho z dnes už neexistujícího klubu Golem, kde jednu dobu pouštěl cédéčka. Taková postavička z komiksu – nakrátko ostříhaný, s copánkem. Jeho program se jmenoval Noc s panděrem. Jednou jsem po filmu na festivalu viděl v titulcích jeho jméno a on mi potvrdil, že ano, dělá titulky k filmům. To bych do něj vůbec neřekl. Pak jsem ho potkal na Štěrkáči, spádovém rybníku pro zlínskou aglomeraci v otrokovické čtvrti Baťov. Měl paddle board, který mi půjčil. Byl tam se svou dcerou, která v poslední době vyrostla.
„V poslední době tě vystřídala dcera,“ říkám mu. „Co?“ nechápe. „Pořád ji potkávám, tebe vůbec.“ „Aha. No jo.“„Pořád překládáš titulky?“ „Překladatel už jen dává do rychtyku, co vyplivne AI, a je za to polovina peněz, takže moc ne. A návody ke spotřebičům dělá AI celé, protože je nikdo nečte.“ „Takže už nepřekládáš?“ „Jen delší texty.“ „Ty překládáš i delší texty?“ „No, přeložil jsem sto knih.“ „Tož to jsem netušil, že jsi takové zvíře. Teď všude čtu, jak jsou překladatelé nedocenění. Jsi dobrý příklad dnešního překladatele,“ ukazuji se smíchem na jeho pult s pivem značky König. „Tím si přivydělávám už deset let. Točím v Zelenáčově šopě a různě po zlínských akcích. Tys mě ještě neviděl?“ „Ne. Možná proto, že jsem už dvanáct let abstinent.“ „Tak tě neznám,“ usrkne piva a zapálí si cigáro.
Podobně jako překladatel Bukowského Bob Hýsek to není žádný útlocitný literát, spíš má vajb automechanika. „Čím dál víc překladatelů s tím seká. Ne kvůli AI, ale honorářům,“ říkám. „Fakt? Ono je to svázané s takovou erudicí, že s tím prakticky nejde seknout,“ diví se. „Třeba Viktor Janiš z Arga s tím sekl. Psal právě, že tu práci miluje, ale že se nedá nic dělat. Sleduju ho na fejsbuku. Znáš ho?“ „Janiš a Hýsek jsou mladší než já, ale máme společného kamaráda Jiřího Strnada.“ „A točit pivo je dobré?“ „Baví mě na tom kontakt s lidmi. Překladatelé jsou duchové. Jedno nakladatelství jsem požádal, aby mi aspoň do tiráže dali email. Jednou za měsíc mi pak někdo napsal a bylo to hned o něčem jiném.“ „A odpověděls’?“ „Odpověděl a zašukal jsem si,“ ukazuje mi dotyčnou na fejsbuku, který ho prý nedávno zničehonic upozornil, že má narozeniny, i když ji nemá v přátelích a dvacet let ji neviděl.
Okolní občerstvovači už to balí, on s překladatelskou nezlomností věří v příchod žíznivého zájezdu. Nebo možná nějaké ženušky. Z dolního parku začne hrát trash metal, takže ho v tom nechám a loučím se se slibem, že ho zvěčním v reportáži. Polichoceně se kření. Lidi si moc neuvědomují, co říkají.
Projev jako poryv
Prvního června je den dětí, takže na Všemině se festival zpřítomňuje v podobě jakéhosi Hledání pokladů. Stánky, agregáty, motorky, co znějí jako motorovka, dospěláci v kostýmech s uštvanými výrazy. Týpek s culíkem si to dá hned vedle mě, přestože je všude volno. „Tě znám ze saunových ceremoniálů. Chodíš tam, ne?“ oslovuje mě. „Spíš do páry.“ „Vím, že jsem tě tam vídal.“ Na saunový ceremoniál jsem se nachomejtl jednou. Týpek se se svým děckem láduje ze dvou obřích tašek se zavařeninami. Jdu do lesa, pak scénu sleduji z auta. Kaboní se, ale nakonec se vyčasí. Koně z přilehlého ranče klusají i cválají.
Večer hraje na náměstí další orchestr – F-dur Jazzband, který má zkušebnu nad Dvě stě čtverkou. Vždycky se to otevřenými okny nese přes celý park. Koncert pro Kapku naděje. Kape. Nakonec to není F-dur Jazzband, ale New Time Orchestra. Orchestry mě baví a tenhle má navíc expresivní zpěvačku Hanu Holišovou, která vypadá jako začínající herečka Anna Randárová, dcera místní divadelní ikony Luďka Randára. Vypadá stejně, ale má úplně jinou energii, respektive má energii. Svou expresivitu v promluvě reflektuje tím, že poptává „nějakou pěknou psychiatrickou léčebnu v okolí“. Chlubí se, že hrála v kultovním filmu Brak, který se natáčel ve Zlíně.
Dává do toho všechno, je jako vítr, který se zvedá s černým mračnem v zádech. Se stage presence Jima Morrisona francouzsky jede frenetický šanson a v další písni před řídnoucím publikem přejde do portugalštiny, přičemž okázale trsá. Možná přeháním, po půlhodině už mě to trochu přejde, ale i tak made my day. Při průpovídkách ji členové orchestru shovívavě pozorují jako upovídaného strejdu. Byl to jen poryv. Mrak se drží za zelenými lipami, mezi jejichž větvemi uvízl bílý balonek, který uletěl nepozornému děcku.
Obvykle nemám rád obrazovky po stranách pódia, protože monitor proti vůli respondenta poutá jeho zrak, ale tady jsou zcela na místě, protože dávají vyniknout expresivitě té Xeny. Stayin’ alive, stayin’ alive. Covery, ale dobré. Takovou energii Zlín nepoznal a přitom je down to earth, nenamyšlená. V souvislosti s další písní říká, že scénárista Matěj Randár, bratr té Anny, je ve Zlíně mužem číslo jedna, takže něco s tou famílií asi má. Přibližuje se mrak jako chuchvalec benzenového dýmu, stromy pouští listy. Klidně by z něj nedej bože mohlo něco vyšlehnout jako loni na Pohodě.
V oploceném, neprůchozím dolním parku hrají studentské kapely, zrovna nějací Niemandi: „Víš, já mám spoustu známejch pod zemí.“ V horním je dnes místo karaoke písničkářka Eliška Laida, dobrá, ale opakuje se každý rok.
Znamení slunečníku
Kurva, to je pařák. Druhého června je regulérní vedro, zeleň přitom stále svěží z chladného, vlhkého května – slunce jí dává vyniknout. Vyrážím se vykoupat na Žabu známou též jako Skalka v obci Fryšták. Bylo by tam prázdno, ale dorazil jeden Kojak v Toyotě Linux, jehož dvě staffordky vyjedou po mém bišonkovi. Do lesního zátiší pouští podcast, ve kterém zrovna někdo říká, že do druhé světové války byl antisemitismus mainstreamem, až po ní se stal něčím nepřípustným.
Uvelebím se na střeše festivalového café na dotek korun těch mých vrstevnic lip. Na lavičkách pode mnou vegetí bezdomovci. Přes náměstí korzují krasotinky tvářící se jako na pranýři. Jede týpek s culíkem na kole s kójí pod řídítky, ve které má děcko. Číslo jedna žije – Matěj Randár se směje a říká „čáu“, ne mně. Vedle mě si sednou tři děcka se zmrzlinami. Vévodí jim mečivě užvaněná brejlounka. „Ester!“ zaječí na náměstí. Zvednou se a jdou za Ester dolů, což je úleva, ale jsou vystřídána rovněž akusticky vynikajícími vysokoškolačkami, které fotí okolí, baví se o učení a čtou anotaci filmu. „To zní dobře. To zní hodně dobře. Ale ty se musíš učit.“
Spadne na mě slunečník, jeho železný sloup mě mine jen těsně. Beru to jako znamení, že mám jít o dům dál. Cestou uvědomím staff. Vysokoškolačky na mě pohoršeně hledí, že jsem parasol neuvedl do původního stavu. Aby na někoho znovu spadl? Jede týpek s culíkem a zdraví mě. „Tohle vídám, no,“ ukazuji na jeho vehikl. „Jo, to je moje. Jirka, čau,“ podává mi ruku. „Čau,“ mávnu a věnuji se střeše. Vysokoškolačky uvádějí parasol do původního stavu. Staffka se bezradně rozhlíží, pak se u nich informuje. Slunečník sroluje a odchází. Ostatní nechá. Je vedro.
Zpracované zprávy
Žhavý beton zkrápí přeháňka. Ve Dvě stě čtverce se posadím na kraj zahrádky vedle slečny, která má na stehně tiskacím písmem vytetováno: „Letím životem / sám sobě pilotem“. „Tos’ vymyslela sama?“ napadá mě otvírací hláška – nepoužitelná. Jedno lungo – příšerné slovo proti poetickému pivu. Michal Dusík z České televize komentuje účinkování dvou medailových olympijských šermířů, kteří děcka zasvěcují do tajů gentlemanského sportu. To je dobré. Naliji si do espressa jen trochu vody, aby se uchovala chuť a srkám. Na dně trochu nechám a vyliji tam zbytek horké vody. Popíjím homeopatické placebo.
„Vy tady sedíte na dešti,“ upozorňuje mě milá servírka. Trochu na mě mrholí. „To je v pohodě, mám plavky,“ odpovídám. V dusném dešti rodičům tečou nervy, dlaň nervní matky tleskne o prdel poníženého syna. Na reklamním screenu dávají Večerníček. Platím. Na recepci univerzitní knihovny pokecám se spolužákem ze základky. Pán s postiženou dcerou se přijde zeptat, jestli se dá navštívit bufet. Nedá, během festivalu slouží jen pro VIP. Poradím mu vysokoškolskou menzu a přidám tip, že je v ní vždycky od dvou do půl třetí poloviční cena. Několikrát děkuje. Kolem jde Rejža, pracuje tu každý rok. Bydlí u rybníka na Vlčkové. Režíroval Studio Kamarád.
Lehnu si do trávy a čtu místní věstník InZlin. Eliška Laida je v programu nového festivalu Zlín žije, který pořádá příspěvková organizace Živý Zlín – víkend koncertů koncem června. Je tam i Dan Bárta, který letní koncerty zrušil pro akutrauma. Tak snad přijede aspoň Bára Poláková. Čtu rozhovor s projektovou manažerkou Zlínského architektonického manuálu, ať už je to cokoli, Lucií Šmardovou. „Oznamování proměn často ikonických míst marketingově zpracovanými zprávami nepovažuji za šťastné.“ Líp bych to neřekl.
Lamač čelistí
Je zvláštní, uvědomit si rozdíl mezi tím, co pro tebe znamená spojení „třetí červen“, a tím, jak ho prožíváš, když nastane. Skutečně žít znamená ty dvě polohy spojit. Musíš se do třetího června strefit. Jen když se do něj strefíš, přestane pro tebe být hroznou představou. Tak to zkus, zamiř. Dvakrát měř, jednou řež. Nebo naopak? „Psaní musí být zábavou, v tom se podobá festivalu,“ uvědomil jsem si včera, ale už se do něj zase nutím, snad pro to slůvko „musí“. Stačí (další ošidné slůvko) si přečíst pár dopisů prvorepublikového filozofa Ladislava Klímy a zase se chce psát se srdnatostí sobě vlastní, je však třeba překonat strnulost těla.
Oč větší nuda je předpověď počasí, oť zajímavější je počasí bez věštění, počasí jako přítomnost, pospolitost. Mraky se střídají se sluncem jako na běžícím pásu. Na červeném koberci Saša Rašilov s rodinou odpovídá na otázku, jak stráví festival: „Půjdeme se projít.“ Stojím v plavkách na lavičce a sleduji ho. Jím pomeranče, čímž poutám nechtěnou pozornost. Čenda kulhá.
Na náměstí má koncert zpěvák Sebastian. Loni zlomil čelist slavnějšímu kamarádovi Miraiovi, který toužil-kroužil kolem jeho přítelkyně, missky Andrey Bezděkové. Prý mu to už odpustil – Mirai Sebastianovi. Náměstí je plné týnek, ale ne tolik jako loni na Benu Cristovaovi. Sebastian zpívá srdíčkem a výborně vypadá, respektive je hot. Před pódiem občas vyšlehnou ze čtyř zřídel vysoké plameny a sežehnou mě, i když stojím docela daleko. Nikdo ale neprchá. Sebastian přistoupí k okraji pódia s něčím, co vypadá jako plamenomet, ale nakonec z toho do hlav publika srší tekutý dým. Nikdo neprchá. Po koncertě se s konstantním úsměvem fotí s každou zájemkyní.
Adam El Chaar je prozaik, básník a redaktor. Věnuje se internetovému blogovaní. Je autorem knih Praha Zlín Praha, Zlín Praha Zlín, BerZlín a Ženy.
Sdílejte článek svému okolí: