Odvar z tisu
„Protože nedávají svět,“ řekla Hela. „Protože svět je divnej.“ ––––– Nasedněte s povídkou Sylvy Fischerové do vlaku směr Olomouc. Fischerová je čerstvou držitelkou Ceny Karla Čapka za rok 2024 udělované Českým centrem Mezinárodního PEN klubu.
„Ne, měla demenci prostě, ne stařeckou, ale nějakou jinou, kterou můžeš dostat i v mladým věku… Frontotemporální demence? Tak se to myslím jmenuje.“
„Když to říkáš –“
„Jako je to vzácný, ale dostat to můžeš. A Renáta to dostala.“ Hela se dívá z okna, vlak právě opouští kolínské nádraží, na chátrající budově po pravé straně nápis ZELIK – VÝROBA KYSANÉHO ZELÍ ještě vysílá své dávno neplatné informační poselství do světa.
„A jak to celý probíhalo?“ Noemi to není jasný, Renátu nezná, nikdy ji neviděla.
„No to bylo hrozný. Jako začíná to nenápadně – něco zapomeneš, spleteš si, jako každej, pak ale už je to horší, a když už měli diagnózu, tak se snažili mít ji doma co nejdýl – ona měla dvě děti a žili na takovým statku na Křivoklátsku, kterej si sami spravili – ale pak už to prostě nešlo a Radek ji musel dát do ústavu. Kde ale byla agresivní, začala se sebepoškozovat, rozhryzávala se, jak už byla mimo, a tak jí museli vytrhat všechny zuby.“
„Cože?“ Teď už je Noemi úplně ztracená. Zuby?
„Prostě samu sebe hryzala, byla si nebezpečná, tak jí vytrhali zuby. Museli ji pak krmit jenom kašovitou stravou. A taky ji kurtovali, když to na ni přišlo.“
„Pro Kristovy rány! To je úplně šílený.“
„To je šílený. Umřela po deseti letech v ústavu na zápal plic – to prý u těchhle případů bývá. A tak jsme ji včera pohřbili a pak oplakali a ozpívali U Vystřelenýho Voka. Radek, jeho nová žena i děcka, který už jsou velký.“
Venku je sluníčko, i když trochu zamženo, na nebi beránci, Noemi už zahlídla z okna dvě vylezlý stádečka zvěře, takže budou určitě následovat další; cesta by mohla být fajn, s Helou jim to uteče – ani si nestačí říct všecky novinky, a už budou v Olomouci. „Takže pak měl jako další ženu, jo?“ zeptá se ještě, aby si trochu ujasnila příběh, ty vytrhaný zuby, to je teda hrůza.
„Když byla Renáta roky v ústavu a ani ho nepoznala, když za ní přišel? Navíc oni nebyli manželé, nikdy se nevzali, takže Radek si pak vzal Doru, je to asi dva roky, svatba byla na Křivoklátu – velkolepý to bylo,“ a Hela zase vidí před sebou Dořiny světlemodrý šaty až na zem a k nim světlemodrý klobouk s bílou stuhou, Radek má taky klobouk a k němu vycházkovou hůl, všechno je zalitý jasem slunce a budoucnosti, na chvíli Hela zavře oči, taky proto, že už začalo to příšerný potrubí před dýmajícíma věžema v Chvaleticích, tenhle kus trati nemá ráda; dokud se jede podél Labe a ještě jak jsou ty lodě v chvaletickým přístavu, to je fajn, jenže tam se to naráz utne, místo řeky nastoupí potrubí a pak po chvíli ten hroznej vojenskej vozovej park v Přelouči: tuny tanků, bojovejch vozidel a kdoví čeho všeho, ani neví, jak se to jmenuje. Jediný, co je dobrý, že za tím skladištěm a shromaždištěm vojenských zrůdností zničehonic, bez varování, vyskočí háj mírumilovných bílých bříz. Na ten se vždycky těší, trať zná po letech, kdy jezdila za studií z Olomouce do Prahy, skoro nazpaměť. Něco se za ty roky změnilo – a něco zůstává furt stejný. Například sotva s Noemi proberou nejnovější zprávy o svých bývalých spolužácích a spolužačkách, které zanedlouho uvidí na pomaturitním srazu (je výroční, od maturity je to už třicet let!), budou tu zase Kávoviny Pardubice, rodné a nestárnoucí sestry Zeliku Kolín. Jednu chvíli ty starý nádražní nápisy sbírala, ulovila dokonce i VÝKUP NADSMLUVNÍCH VAJEC někde na trati k polským hranicím, pak ale bloček ztratila, někam založila, což jí bylo tak líto, že nový si už nepořídila.
Vlak jede, zvuk kol svištících přes pražce, uklidňující, zároveň ale mírně rajcující, vlak přemisťuje svůj lidský náklad přes půlku republiky červnovým odpolednem, svítící tabule informuje cestující, že právě jedou rychlostí 160 km/hod, v tu chvíli ale vlak zničehonic prudce zabrzdí a zastaví.
„Kde to jsme? Nebyla náhodou před chvílí cedule Uhersko?“ ptá se Noemi.
„Jo, Uhersko jsme právě přejeli,“ říká Hela, „na to vždycky koukám, jak za Moravanama je hned Uhersko, fakt dobrej zeměpis.“
„Počkej,“ Noemi hledá jejich polohu na svým telefonu, „tak hele, vypadá to, že jsme sebou mrskli někam k Zámrsku.“
„To víš, před náma je Choceň – a přijedeš-li v Choceň, rychlost vlaku oceň, jak říká Milan vždycky, když se blížíme k Chocni, a skoro vždycky má pravdu. To budou nejspíš práce na trati, to je teďka pořád.“ Hela kouká ven z okna, z jedné strany pole, z druhé řada stromů lemující trať, přes stromy není vidět, holt uvízli někde mezi stanicemi.
Nato se z reproduktoru ozve: „Vážení cestující, prosíme nevystupujte, vlak zastavil z důvodu mimořádné události na trati.“
„A sakra... to bude srážka s osobou,“ řekne Hela. „To bude nadlouho.“
„Srážka s osobou?“ Noemi je zase mimo.
„Jo, tak tomu říkají. Nebo taky střet s osobou. Někdo prostě skočil pod vlak.“
Hela a Noemi na sebe koukají, nějak se to komplikuje, s takovou na sraz do Bristolu včas nedorazí.
„To je teda fakt blbý. Teď ale aspoň pochopíš, proč jsem chtěla jet Valašským expresem a ne Slováckým, i když ten je rychlejší. Tak to tady holt zabalíme,“ a Hela dává láhev s vodou i brýle do kabelky a zvedá se, „a přesunem se do bistrovozu.“
A Hela s Noemi míří přes vagóny do zadní části vlaku, kde je už očekává bistrovůz ve své nejlepší formě.
„Rozumíš, tohle je prostě jednička. Sedíš v první třídě, akorát že půlka toho vagónu je předělaná na restaurák.“